Co je modlou moderního civilizačního světa? Skvělé zdraví, krásná postava, nikdy nekončící mladí, vzorný vztah, ideální děti, vynikající práce, úžasné zážitky a perfektní domov.
Komu by se nelíbilo mít všechno dokonalé? Kdo říká, že ne, tak podle mě lže. Jenom pochybuji, že někde na světě žije člověk, který v perfektním světě žije. Alespoň podle svých představ. V lidské povaze je, že se nepřetržitě budeme cítit nespokojeni s tím, co máme a budeme chtít čím dál víc a víc a víc. To by bylo v pořádku za předpokladu, že nás to vnitřně motivuje k nalézání a budování nového, péči o vztahy a duchovnímu rozvoji. Obávám se ale, že prostředí kolem nás, které vytváří společnost, korporace, média a konečně i my sami vede k něčemu jinému. K depresi.
Už jste viděli v reklamě nápady sršícího bankovního úředníka, kterému je přes šedesát? Těžko, ale v reklamě na lék proti zvětšené prostatě ho uvidíte spolehlivě. To přesto, že existují i šedesátiletí pracovníci různých oborů, kteří často svými výsledky zahanbují mladší kolegy. A zvětšená prostata překvapivě trápí čím dál mladší muže, ti se ovšem v reklamách neobjevují. Stáří neexistuje a mládí je věčné. Není se co divit, že i dobří pracovníci mají problém sehnat po padesáti letech jejich věku práci. Zajímavý jev, když máme špičkové zdravotnictví, pro které je dnes padesátka střední věk.
Ideální vztahy se vystavují, nejlépe na profilech sociálních sítí. Fotky usměvavých a spokojených párů s vyznačeným statusem "cítím se šťastně." Obdivné komentáře přátel: "sluší vám to", "jste úžasní", "krásní". Jenže nikdo fotce neukáže, jak se s partnerem denně hádá. Jak jeden na druhém páchá domácí násilí. Nebo že manželka je těžce nemocná. To co vidíme je jen iluze. V řadě z nás takové fotky vyvolají komplexy, někdy i záchvaty pláče. To je tak nespravedlivé, já nemám co oni. Není to pravda, všichni jsme na tom stejně. Každý máme v životě větší či menší problém.
Pro své děti je potřeba zajistit to nejlepší, aby měli úžasný život. O tom není sporu, každý rodič chce, aby na něj jeho syn nebo dcera dosáhli. Jen si málokdy uvědomíme, že proto, aby tomu tak bylo, není potřeba dělat tolik. Často stačí poskytnout solidní základ v dětství, dospívající má již dnes možnosti, o kterých se rodičům opravdu nesnilo. Pokud chceme, aby se děti v životě neztratili, stačí jim dát hlavně lásku, na ostatní věci už musí přijít sami. Jinak je natlačíme do školy, na kterou nemají a živit se stejně budou jinak. Nebo jim seženeme první práci a oni si druhou sami nedokáží najít.
Ach ta dokonalost, kolik jen jí je všude kolem nás. Třeba v těch perfektních postavách. Není divu, že má tolik lidí zdravotní problémy, které vyplývají ze stylu života. Ti co to přehání se sportem s marnou vidinou, že dohoní svůj ideál, jsou na tom stejně jako ti, co lapí doma a přejídají se. Manažer, který každý den dvanáct hodin sedí za počítačem nebo v autě, jde pak denně na hodinu do posilovny a cpe se anaboliky, aby si vypracoval figuru, dříve nebo později zkolabuje. Žijeme v hektické a zrychlené době. Relaxaci a duchovní odpočinek potřebujeme v tomto prostředí více než co jiného.
Co je to vlastně krása? Podle Wikipedie jde o abstraktní pojem, se kterým se setkáváme v mnoha oblastech lidského bytí, je považována za kvalitu, která v nás budí libé pocity. Tedy, zjednodušeně řečeno, krásné je všechno, co nás potěší. Ne co se nám snaží někdo jiný podstrčit. Pokud se líbí opravdu něco jen mě, tak potom krásu mohu vidět i ve staré rozbité továrně, zřícenině hradu, dokonce i v tlusté ženě nebo bělovlasém muži. A nevyvolá to ve mě komplexy méněcennosti, pláč ani deprese. Ze všeho nejdůležitější ale je, abychom krásu viděli i sami v sobě. Navenek i uvnitř.
