Hospody a kavárny vládními nařízeními ztratily hosty a také lidské příběhy, které spolu s nimi přicházely. Přesto se v nich občas něco odehraje i teď. Jako tato člověčí historka.
Fotobuňka přede mnou rozevřela skleněné dveře a zevnitř budovy se vyvalil teplý vzduch. Vstoupil jsem dovnitř a sundal si kapuci. Všude kolem ještě vládla vánoční nálada. Uprostřed velké haly směřoval do výšky obrovský vánoční strom. Nevkusně nastrojený, protože byl zasypán skleněnými baňkami, plastovými šiškami a dalšími ozdobami tak dokonale, že nebylo vidět ani jednu zelenou větvičku. Naštěstí ho osvětlovalo příjemné teplé světlo z elektrických svíček. Dokola vstupní haly obchodního centra se nacházely prodejny, v důsledku vládních opatření zavřené.
„Hm, hm, hm,“ ozvalo se ze strany významné zakašlání. Otočil jsem se za zvukem a uviděl menší ženskou postavu neurčitého věku. Obličej jí zakrývala od krku až po oči bílá zdravotnická rouška. V kombinaci s ohavnou zelenou čepicí vraženou do čela tvořilo oblečení látkové brnění, z kterého svítily oči. Hlavou mi blesklo, že já roušku nemám. „Promiňte,“ lehce jsem se dámě uklonil, vytáhl ústenku z kapsy a nasadil si gumičky za svoje netopýří uši. Oči pohasly a žena pokračovala dál.
V hale obchodního centra nikdo jiný nebyl. Smutný pohled na budovu duchů v době celosvětové pandemie. Vyjel jsem po jezdících schodech do patra a namířil do restaurace, kde měli otevřené výdejní okénko. Na home office se mi nechtělo vařit.
Výdejní okénko vlastně nebylo okénko, ale pult, protože otevřený prostor restaurace od chodby oddělovaly stoly. Na jednom stály dvě várnice a v nich plastové vaničky s obědy, pečlivě omotané potravinářskou fólií. Vedle se opíral o zeď číšník, mladý kluk v černých kalhotách a bílé košili. Musel mít problémy s krční páteří, protože krk se mu ohýbal jako plameňák v zoologické zahradě. Příčinou byl displej mobilu, pevně svíraného v dlaních. Občas téměř vrazil do servírky, která vydávala obědy.
Dívka střední postavy s pevnými ňadry a rovnými zády, ve stejně uniformním obleku, do jakého navlékl jejich šéf i kluka. Nad kapsičkou košile oběma visely štítky s drobně uvedeným jménem restaurace. Měla černou roušku, dlouhé vlasy přes ramena stejné barvy a dobrácké oči s jemnými vráskami kolem nich, které vytvářely dojem, že se směje. Možná se opravdu smála, protože zpod látky se s nádechem žertovného tónu ozvalo: „Dobrý den, pane. Co to bude?“
„Dobrý." Odpověděl jsem roztržitě. Hlavou se mi honily úkoly z práce. "Jednička.“
Kývla, otevřela pokličku várnice a podala mi balíček v tenkém sáčku se dvěma vaničkami. V jedné plavala šumavská kulajda a ve druhé svíčková s karlovarským knedlíkem a brusinkami. „Kartou?“
Pro změnu se dočkala kývnutí ona. Položil jsem kartu na terminál a desetikorunu na stůl jako spropitné. Oběd za sto padesát korun je na náš region hodně drahý. Ale skvělá restaurace si podporu zaslouží a doma se mi topinky s česnekem smolit nechtělo. Nakonec jsme na sebe oba pohlédli a zase kývli. Asi jsme oba kývací typy.
K pultu se došoural starší pán. Měl na sobě starý šedivý plášť, kterým by udělal terno v obchodě s retro oblečením. Pod teplou bekovkou mu neustále padala ušmudlaná látková rouška pod nos. Celkově působil značně zanedbaně.
„Slečno,“ oslovil servírku nejistým hlasem. „Mám na vás prosbu.“ Všiml jsem si, že se mu po vrásčité tváři skoulela slza a zapadla někam hluboko pod zmuchlaný plášť.
Servírka se zeptala: „Zdravím vás, copak potřebujete?“
Pán sklopil hlavu a zašeptal: „Prosím, nechte mě tady chvíli posedět. Udělejte mi kávu.“
„Jenže já nemůžu. Je to zakázané. Kdyby mě někdo udal, dostaneme pokutu a majitel mě vyhodí.“
„Slečno,“ pokračoval pán a celý se chvěl. „Vy víte, proč sem čas od času zajdu. Před rokem mi zemřela manželka, chodili jsme sem spolu. Tady je místo, kde na ni mohu zavzpomínat. Támhle jsme sedávali." Napřáhl ruku a ukázal směrem ke stolu v rohu restaurace.
Dívka se ošívala. „Přece vás znám. Já bych opravdu strašně ráda, ale…“
„Teď sedím pořád doma u okna. Nemám kam jít. Jsem sám. Většina kamarádů se bojí, že onemocní a nikam nechtějí chodit. Už je mi fakt všechno jedno." Z oka mu stekla další slza. Kutálela se dolů, nečekaně rychle, jako když se v lese najednou odněkud z nebe spustí prťavý pavouček.
Servírka se podívala na kolegu, kterého scéna ze života zaujala, takže na chvíli zapomněl na chytrý telefon. Zavrtěl hlavou: „Na mě se nedívej.“ Sklopil zrak zase k mobilu.
Dívka se rozhodla.
„Pojďte,“ odstrčila o kousek dál stůl s várnicemi, aby se dalo projít. Vzala pána za loket a dovedla k jeho oblíbenému stolu. Potom přešla k baru, sundala z kávovaru igelit, který jej zakrýval a chránil před prachem. Za chvíli přístroj zavrčel a v celém prostoru se rozvoněla káva. „Pojď sem!“ Křikla na číšníka, který se lekl. Sdělila mu pokyny a strčila do ruky bankovku. Kluk někam odběhl.
Za chvíli se vrátil zpátky a v ruce důležitě nesl na tácku nadýchaný větrník, zřejmě od okénka z cukrárny naproti. „Na,“ podal dívce tácek, „ty to pěkně schytáš, jestli na to šéf přijde.“
Pán chvíli poseděl u kávy. Přes třesoucí se ruce si poměrně obratně porcoval větrník dezertní vidličkou. Mezi sousty hleděl do dálky a usmíval se. Věděl jsem, že jeho manželka právě teď sedí s ním.
Jakmile dojedl, utřel si ústa ubrouskem. Přišel k servírce a zaplatil. Když mu předávala účtenku, sundal si roušku a uchopil ruku dívky do své. Sklonil se a lehce ji políbil. „Moc děkuji,“ zašeptal a odešel.
Doma jsem jedl studenou svíčkovou a přemýšlel. Vládním opatřením úplně nerozumím, proto je neřeším. Od toho jsou tady chytří, kteří je vymysleli a další chytří, kteří je kritizují. Ale zvláště v demokracii se zákony mají ctít a respektovat. Ta dívka udělala jeden drobný čin, kterým nařízení porušila. Přesto se zachovala lidsky a díky ní v restauraci voněla nejenom káva, ale i člověčina.
Na hospody, bufety, bistra a kavárny je navázáno tisíce malých a velkých lidských osudů. Nejen majitelů a zaměstnanců, ale zejména lidí, kteří do nich chodí. Jen všichni společně mají sílu věci v životě měnit. Ne zlými a nenávistnými komentáři a negativním přístupem proti všemu a všem, ale pouze laskavým a ohleduplným chováním ke druhým. K mladým i starým bez rozdílu.
Člověčina musí zkrátka vonět odevšad, jinak se nic nepohne.
Úvodní fotografie z Pixabay.com:
http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
