Nedávno skončené vánoční svátky nebyly jen o pohádkách, rodinných setkáních a dobrém jídle. Mají i duchovní rozměr, který nás nutí přemýšlet nejen o sobě, ale i o jiných.
Všude okolo jsou lidé, kteří nemají v životě takové štěstí jako my. Když si tuto větu řekneme, jaké je správné měřítko? Pokud ji vysloví člověk, který má tři auta, dům jako hrad a jezdí na zahraniční dovolenou, považujeme ji za normální. Může ji však vyslovit i ten, kdo má jedno stařičké auto, malý byt a na dovolenou může jen do nejbližšího lesa. Kdo je na tom lépe, kdo hůře? První je zadlužený, a když přijde o práci, nikdy si už žádnou nenajde. Druhý je bez závazků a má práci špatně placenou, ale když o ní přijde, lehce si sežene podobnou a bude žít zase skromně, avšak bez dluhů.
Nakonec se může stát, že v průběhu několika let se všechno obrátí. Nebo někoho potká nehoda či nemoc. A najednou se stane, že nebudeme mít takové štěstí v životě my, ale lidé okolo. Cítíme-li sami, že se nám daří dobře, měli bychom pomáhat jiným. Nejen z toho důvodu, že se sami můžeme dostat do zlé situace, třeba i proto, že máme víc věcí a peněz, než sami dokážeme spotřebovat. Skromnost nám neuškodí. Někdo dokáže prodat auto a koupit si místo toho kolo, protože přišel na to, že do práce má kousek a dojde pěšky a zbytek zvládne veřejnou dopravou. Pro jiné a své zdraví toho určitě udělal nemálo.
Více než 80 % Čechů se dnes přejídá. Znám jednoho muže, který se stal bezdomovcem, krátce poté co se stal závislým na hracích automatech. Říkal mi, že nejhorší na ulici bylo naučit se jak přežít první zimu. Hlad je prý nejmenší problém, v popelnici se dá přinejhorším vždy něco najít. Divili bychom se, kolik v nich je jídla a jaké množství se vyhazuje. Třeba celá šiška salámu zabalená v potravinářské fólii tři dny před tím než projde. Ostatně většina z nás ví o plýtvání jídlem své z nákupních center i vlastních zkušeností. Možná bychom mohli více uvažovat co s jeho nadbytkem.
Oficiálně se udává, že na charitu dávají Češi čím dál více peněz. V roce 2015 to údajně bylo více než 7 miliard korun, z toho jednotlivci asi 3,5 miliardy. Asi to znamená, že se máme lépe, aktuálně česká ekonomika roste, nezaměstnanost klesá. Rovněž kladně působí i vzory ze zahraničí. Mluví se o jakési extralize filantropů, např. zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg v loni věnoval na charitu 45 miliard dolarů. Někteří nejbohatší lidé planety se rozhodli věnovat polovinu svého majetku na dobročinné účely. Jenže to vůbec neznamená, že ten kdo dává nejvíc, má i největší srdce.
Řada dobrodinců, zviditelňuje svoje jméno a nahlas o tom co udělali, hovoří, aby měli dobrou reklamu. Někdo má charitu jako schůdek k něčemu dalšímu, třeba k politické kariéře nebo k tomu aby vyvedl část majetku mimo podnikání někam, kde se vyhne snadněji svým místním daňovým povinnostem a závazkům. Jsou i tací, kteří tímto způsobem uklidňují svoje svědomí, které je trápí třeba proto, že jejich firma vypouštěla do svého okolí škodlivé emise nebo prodávala zdraví škodící výrobky. A pak jsou tady ti, kteří si tímto způsobem kompenzují to, co jim doma chybí, například může jít o děti.
Vždycky je něco lepší než nic. I když pochybuji, že všechny peníze Marka Zuckerberga, které na charitu věnoval, skončí tam kde by skončit měly, je to dobrý krok. Nás už taky více zajímá, kde se finanční prostředky umístí. Co je větší dar? Když máme dva krajíce chleba a jeden dáme někomu, kdo ho potřebuje, nebo máme jen krajíc jeden a o ten se s potřebným na svůj úkor rozdělíme? Proto si než miliardáře, který má ve svém domě několik ložnic, ale spát může stejně jen v jedné, vážím více babičky z vesnice, která na Tříkrálovou sbírku věnuje polovinu svého jednoho minimálního důchodu. A nikdo o tom neví ani v jejím blízkém okolí.
