Máme si připomínat uplynulé události a vracet se do minulosti? Přináší nám takové výlety do historie vůbec něco? Co je nám dnes potom, že kdysi dávno lidé trpěli? Nebo co dokázali?
Nedávno se na jednom blogu objevil názor, proč se vracet zpátky a připomínat si výročí, která mladým generacím nic neříkají. Každý to má jinak. Někoho bolí u srdce, když stojí před zarostlým a neudržovaným památníkem první světové války, kde je vytesáno několik desítek jmen mužů padlých z nedaleké vesnice. Obec kolem něj neposeče ani trávu, přitom pro ni ti mrtví lidé znamenali celou generaci, která jednoho dne odešla a už se nikdy nevrátila. Jiní se nafouknou hrdostí, když uvidí podobný pomník na jiném místě. Pečlivě upravený a dokonce na něm bývají občas čerstvé květiny. I když zrovna žádné výročí není. Naštěstí je takových pietních míst většina.
K lidem, kteří v minulých časech nasazovali své životy pro správnou věc, se naše společnost dokáže chovat s úctou. Úcta není jen o každoročním státním vyznamenání, ale často jen obyčejná vzpomínka a zamyšlení při řeči, která se vede třeba v hospodě. Jen je škoda, že sice zaznamenáme jména a událost samotnou, ale neznáme celý lidský příběh. Chybí nám souvislosti a pochopení kontextu doby, v které se odehrával. Možná proto neumíme být hrdí na naši zem, jak by si to zasloužila. Někdo si možná říká: historii se mají učit děti ve školách. Dáváme do školství peníze, zvyšme platy učitelům dějepisu.
Myslím, že podílet se na vzpomínkách může každý z nás. Tím, že se budeme více zajímat o události, které se odehrály v okolí našeho domu nebo bytu. Případně, že si občas přečteme článek o významném člověku z našeho města celý a nepřeletíme rychle jen titulek. Můžeme také vzít někdy děti nebo vnuky na výlet, zavést je na tichá zákoutí s omšelým pomníkem, kde jim povíme, jaká událost se zde odehrála. Jenže abychom dokázali dětem odvyprávět poutavou přednášku, musíme sami o onom místě něco vědět. A kde to rychle zjistit a hlavně, jak jim podat onu událost zajímavou formou?
Občas vyjde zajímavá kniha, objeví se poutavý rozhovor na internetu nebo dokument v televizi. Je to málo. Doba se mění rychle a lidé zabývající se profesionálně historií by mohli častěji opouštět univerzity, ústavy a archivy a jezdit na besedy do škol. Využívat sociální sítě, včetně Facebooku a YouTube. Mít pravidelné pořady v médiích a také svoje specializované blogy. Proč? Abychom nezapomněli. Historii sice píší vítězové, ale konečný názor na tu či onu dobu si udělá každý sám, protože historie není černobílá. Současné a mladší generace válku nezažily. Ale uvědomujeme si vůbec, jak poslední světová válka ovlivnila každého z nás?
Třeba tím, že naše rodina vznikla, protože prarodiče se v důsledku války přestěhovali do jednoho města a jednoho dne se tam náhodou potkali na tancovačce. Možná místo, kde žijeme a kterému říkáme domov, bylo založeno předky, kteří koupili prázdný dům po někom, kdo zemřel v koncentračním táboře. Všechno, co se v našich životech děje, má svou příčinu, důvod a smysl. V minulosti je špatné uváznout. Jenže. Lze ji jen tak nechat za sebou? Občas bychom se ohlédnout měli, vzít si z minulosti to dobré a z toho špatného se poučit. Je nepochybně správné žít přítomným okamžikem. Ovšem, jak prohlásil dánský filosof, teolog a psycholog Soren Kierkegaard: "Život se musí žít dopředu, ale pochopen může být jedině zpátky".
