Do dějin národů zasahuje spousta drobností, které ve svém souhrnu ovlivňují životy lidí na celé generace. Jako malé bublinky ve sladké limonádě, které dokázaly odvrátit smrt.
Tajemníku Ústředního výboru Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik Leonidu Brežněvovi zbývaly v roce 1979 necelé dva roky života. Přesto, že se už špatně soustředil a vyjadřoval, jeho blízcí podřízení z něj měli stále strach. Těsně u Brežněva stál předseda KGB Jurij Andropov, ministr zahraničí Andrej Gromyko, ministr obrany Dmitrij Ustinov a předseda vlády Alexej Kosygin, který pravděpodobně z důvodu nemoci chyběl u klíčového rozhodnutí o invazi do Afghánistanu. To proběhlo v podvečer dne 12. prosince 1979. Schůzku inicioval Andropov, kterého z pozadí ovlivňoval jeho zástupce, zastánce tvrdé komunistické linie Vladimír Krjučkov.
Na tajném jednání části politbyra, t.j. nejvyššího orgánu komunistické strany, Andropov všem sdělil, že by Moskva měla reagovat na znepokojivé události v Afghánistánu a žádost o pomoc nové komunistické vlády v Kábulu. Situace v zemi se vyhrotila v září 1979, kdy předseda vlády Háfizulláh Amín zbavil funkce prezidenta Núra Muhammada Tarákího. O řadě bodů tajné schůzky se dá jen dohadovat, protože z jednání neexistuje zápis. Pouze jeden list papíru podepsaný deseti členy politbyra. V dokumentu je uvedeno pouze písmeno "A" a několik ručně psaných poznámek o opatřeních, která měli zrealizovat Andropov, Gromyko a Ustinov. Žádné slovo intervence. O patnáct dní později, 27. prosince 1979, vstoupil na území Afghánistánu takzvaný Omezený kontingent sovětských vojsk.
Situace v zemi se stala opravdu znepokojující a stál za ní hlavně socialismus. Armádní důstojníci předchozích afghánských vlád studovali na vojenských školách v SSSR, kde politická školení patřila k výuce. S jejich pomocí se komunistům v Kábulu podařilo zesílit sociální přehradu mezi městem a venkovem. Tradiční islámskou zelenou barvu na státní vlajce nahradila rudá. Komunistická vláda, v čele s prezidentem Tarákím a předsedou vlády Amínem, prováděla pozemkovou reformu velmi agresivně a vlastníky půdy, kteří nesouhlasili se změnami, nechala často postřílet. Lidé na venkově ve změnách viděli násilný útok na jejich způsob života. Někteří kmenoví vůdci povstali. Jejich odpor vedení země nelítostně potlačovalo mučením, vraždami a popravami. Všechno vedlo k tomu, že v zemi narůstal chaos a napětí a afghánští komunisté začali slábnout. V březnu 1979 se prezident Tarákí sešel se sovětským premiérem, informoval ho o situaci v zemi a požádal o vojenskou pomoc a podporu. Kosygin přímou podporu zamítl, protože se obával reakce Západu.
SSSR však Afghánistánu poskytl vojenskou logistickou pomoc. Konkrétně šlo o 200 tanků T-55, 100 tanků T-62 a 12 bitevních vrtulníků Mi-24. Krátce poté Tarákí poslal několik helikoptér s raketami do Kunárského údolí, protože tam ke vzbouřencům přeběhla celá mechanizovaná brigáda 7. divize pravidelné afghánské armády. Darované zbraně zničily několik vesnic a ve městě Kerala zabily asi tisícovku lidí, což vedlo k vzedmutí další vlny odporu. Situace se vyostřovala. Stárnoucí prezident Tarákí, mimochodem od roku 1951 agent KGB, představoval minulost. Mladšího Amína, který sám sebe považoval za budoucnost země, hnala dopředu jeho ctižádost. Tarákí sice jmenoval Amína předsedou vlády, ale potajmu hledal cesty jak se ho zbavit. Jenže Amín také nezahálel a snažil se najít možnosti Tarákího odstranění. V září došlo k přestřelce přímo v prezidentském paláci, po které Amín Tarákího zatkl a uvrhl do vězení.
Na Amínův příkaz, dne 9. října 1979, jeden z jeho osobních strážců, bývalého prezidenta udusil polštářem ve věznici Pol-i-Čarchí. Celou situaci v oblasti sledovaly se vzrůstajícím znepokojením rovněž Spojené státy. Ve stejném roce totiž probíhala revoluce v Íránu pod vedením ajatolláha Chomejního. Američané v této zemi přišli o stanice, ze kterých pozorovali SSSR a ztratili vojenské a letecké základny. Krize vyvrcholila 4. listopadu 1979, kdy několik set íránských studentů obsadilo velvyslanectví v USA a drželo šedesát šest amerických rukojmí. A tak kolem všeho zmatku v Afghánistánu se začala odehrávat oblíbená hra mocností studené války. Totiž hra na kočku a myš, ve které si oba hráči občas prohazovaly svoje role. Rusové se však vlastním přičiněním dostali do horší pozice. Sovětský svaz měl hranici se zemí, která se nacházela v chaosu a byla nepředvídatelná. Ve svazových republikách se tehdy nacházelo asi padesát milionů muslimů.. Hrozilo, že odpor proti komunistickému režimu se přelije i do okolních zemí a bude se rychle šířit. V Afghánistánu proto začali postupně přibývat sovětští armádní poradci a s nimi agenti KGB. 12. prosince 1979 politbyro definitivně rozhodlo, že je potřeba se zbavit Amína.
Amín měl ruské kuchaře, mezi nimiž se nacházel agent KGB. Plán byl jednoduchý. Namíchat jed do pokrmu nebo nápoje nového prezidenta a jeho synovce. Potom počkat šest hodin, než začne chemikálie působit a následně vtrhnout do země. Když však v určené době přišel zkontrolovat situaci důstojník rozvědky pod záminkou, že nese depeši, Amín byl v pořádku, jen se zdál lehce pobledlý. Jeho synovec Asadulláh takové štěstí neměl, udělalo se mu nevolno. Druhý den se jeho stav zhoršil a následně byl převezen do Moskvy, kde přežil jenom díky intenzivní léčbě.
Později se zjistilo, že Amína zachránil jeho oblíbený nápoj, popíjející každý večer. Bublinky v Coca-Cole neutralizovaly jed, který v něm rozmíchal kuchař agent.
Válkám předchází spousta drobných událostí, které často veřejnost nevnímá. Jsou jako bublinky Coca-Coly, které společně dokázaly přemoci smrt Amína. V případě sovětské invaze se jednotlivé děje spojily ve vlak, který se nezadržitelně řídil na Afghánistán. Vlak s příznačným názvem Bouře 333.
Příště: Afghánistán kóta 3234: Operace bouře 333 IV
Píseň Pánové nahoře, zpívá Jaromír Nohavica. Jde o českou verzi písně francouzského prozaika Borise Viana, která se v originále jmenuje Le Déserteur. Napsal ji v roce 1954 a vyjádřil jí svůj protest proti válce v Alžíru. Píseň byla pro své pacifistické vyznění ve Francii po určitou dobu zakázána. Měla by se všude zpívat před každou válkou...Zdroj: YouTube.cz
Osnova série:
Afghánistán kóta 3234: Jiná planeta I
Afghánistán kóta 3234: Tohle je naše země! II
Afghánistán kóta 3234: Bublinky z Coca-coly III
Afghánistán kóta 3234: Operace bouře 333 IV
Afghánistán kóta 3234: Nájezdy ďábelských kočárů V
Afghánistán kóta 3234: Lev z Pandžšíru VI
Afghánistán kóta 3234: Zinkové rakve VII
Afghánistán kóta 3234: Mudžahedíni VIII
Afghánistán kóta 3234: Boj o kopec IX
Afghánistán kóta 3234: Ruský Vietnam X
Zdroje:
Kniha Prokletá válka, Afghánistán - moskevský Vietnam, autor Jiří F. Šiška, rok vydání 1999;
Kniha Velký hazard, Sovětská válka v Afghánistánu, autor Gregory Feifer, rok vydání 2009;
Kniha Zinkoví chlapci, autor Světlana Alexijevič, rok vydání 2016;
Wikipedie, otevřená encyklopedie, Afghánistán, odkaz:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Afgh%C3%A1nist%C3%A1n
Wikipedie, otevřená encyklopedie, Sovětská válka v Afghánistánu, odkaz:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sov%C4%9Btsk%C3%A1_v%C3%A1lka_v_Afgh%C3%A1nist%C3%A1nu
Wikipedie, otevřená encyklopedie, Operace bouře 333, odkaz:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Bou%C5%99e_333
Wikipedie, otevřená encyklopedie, Mudžáhid, odkaz:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mud%C5%BE%C3%A1hid
Přednáška Dějiny Afghánistánu na vojenské škole ve Vyškově na Moravě, přednáší kpt. PhDr. Stanislav Balík, zdroj YouTube.cz, odkaz:
https://www.youtube.com/watch?v=yT-3pV5Xyr0
Afghánistán 1979: Válka, která změnila svět, dokument České televize, zdroj YouTube.cz, odkaz:
https://www.youtube.com/watch?v=_xx8Ydt9alc
Afghánistán Země mé krve, dokument České televize, zdroj YouTube.cz, odkaz:
https://www.youtube.com/watch?v=G1kOj3lmepA
Úvodní fotografie Mudžáhid s americkým protiletadlovým přenosným raketovým kompletem země-vzduch Stinger, Afghánistán 1988, volné dílo, odkaz:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mud%C5%BE%C3%A1hid#/media/File:Mujahid-MANPAD.JPEG
