Bratři Mašínové - střet odbojového a státního teroru

Především si nastavme určitá pravidla. To první a nejdůležitější je, že budeme diskutovat z pohledu dneška. Píše se rok 2014 a můžeme se dívat zpět a porovnávat. Já jako zastánce odboje proti organizovanému zločinu známém jako – komunistická totalita – přesto budu respektovat pravidla racionality.

Především je nutné dát potřebné “nálepky”: skupina bratří Mašínů byla teroristická a ČSR pod vládou komunistů prováděla státní terorismus proti svým občanům. Tak že proti sobě stály dvě strany – které podle všeobecně platných měřítek používaly terorismus jako zvolený prostředek proti svým protivníkům.

Při pohledu do historie – 99% odboje proti státní moci používal terorismus. A státní moc se bránila stejným způsobem. Je důležité si uvědomit, že násilný odboj vyžaduje určitá pravidla – bez kterých není uskutečnitelný. Jedno z nich je finanční zajištění. To lze zajistit pouze dvěma druhy – bud’ je odboj podporován penězi od vnějších nepřátel státní moci, proti které bojuje, nebo musí použít terorismus – aby prostředky získal.

Skupina bratrů Mašínů žádné vnější financování neměla. Přepadení převozu peněz bylo tedy logické a uplatnění teroru. Zastřelení pokladníka Rošického vůbec nesouvisí s tím – jestli byl komunista, milicionář … nebo ne. Byl ozbrojený a jeho povinností bylo peníze chránit. Využil situace a pokusil se o to. Střet prohrál. Nešlo tedy o nějaký zbytečný terorismus, ale o výsledek – protože v opačném případě by zahynul protivník.

Bratři Mašínové byli po válce nejmladšími vyznamenanými prezidentem Benešem za odboj během války proti nacistům. Tedy za činnost, která byla rovněž terorismem proti vládnoucímu systému státního teroru. Jaký je rozdíl mezi nevinnými popravenými nacisty a komunisty?

Naprosto neracionální jsou spekulace – zda skupina bratří Mašínů odboj prováděla. V době – kdy většina řadových občanů považovala za “odboj” a hrdinství poslouchání zahraničního rozhlasu – teroristická likvidace ozbrojeného příslušníka sloužící státnímu teroru je odbojem. Za války byli takto teroristicky likvidováni čeští četníci, kteří sloužili nacistickému státnímu teroru. Rozdíl v tom není, ten jenom vidí zaslepení fanatici.

Když komunisté vyhnali z domova rodinu člena skupiny Švédy, bylo to s holými zadky. Je tedy tolik pobuřující, že z uloupených peněz mu ostatní zakoupili gauč, aby měli na čem spát? Bylo to určitě mnohem přirozenější, než Leninovo utrácení v pařížských bordelech – které financoval z peněz bankovní loupeže v Tbilisi, provedené Stalinem.

Ty, které pobuřuje zakoupení motorky – nelze jinak, než považovat za hlupáky. Česká republika v počátku padesátých let nebyla to, co si představují. Doprava se především skládala z veřejné – autobusy a vlaky. Aut nebylo tolik a kdyby ho koupil a vlastnil mladý kluk, okamžitě by vyvolal podezření. Přesto každá úspěšná odbojová skupina hodně závisí na rychlém a bezpečném způsobu pohybu. Motocykl v té době byl nejideálnějším řešením.

Přes veškerou osobní statečnost – skupina v níž bratři Mašínové byli – nebyla profesionálně dobře zorganizovaná. Jejich teroristická činnost – nebyla racionálně vykalkulovaná, ale vlastně jen důsledkem jinného činu. Neměli prakticky žádnou propracovanou obranu proti teroru státní moci, který měl k dispozici nesrovnatelnou sílu. Bratři Mašínové a jejich 3 kamarádi ze skupiny tedy využili jediného – svého instinktu – k tomu, aby nebyli odhaleni a zlikvidováni.

Nejhloupější “argument” – který je používán zastánci státního teroru je, že byli zbabělci. Do jejich škatulky se totiž absolutně nehodí právě to, za co nelze zpochybnit: osobní odvaha a hrdinství si nevybírá. 300 kilometrová anabáze této pětice do bezpečí do dnes vyvolává u jistého druhu lidí smrtelné kapičky potu. A není jim útěchou ani orgie pomsty na dvou dopadených a nesčetném množství rodiných příslušníků členů skupiny.

Tento historický střet dvou stran – které obě používali teroru – bude vždy rozdělovat českou společnost. Protože vždy bude záležet na tom, kdo vyhraje.

Diskuse bez cenzury, jakékoli cenzury, ZDE

Se svolením autora: Simon Achenbach (InfoPress, New York)