Nad hrobem mých rodičů - máma - smrt v nemocnici

Snažím se dát dohromady rodinné příběhy, jako přílohu k rodokmenům."Vůbec si nedovedeš Jendo představit co se dělo v rodině Hajtmarů,když si Tvoje babička v r.1933 dovolila porodit jako prvorozené dítě dceru." Takhle glosovala manželka mého strýce narození mé matky Stanislavy. Dětství bylo asi nepředstavitelně tvrdé. "Když mi moje babička chtěla udělat radost,tak dala potají do zástěry vajíčko při sbírání - vše se evidovalo, staré sešity mi ještě ukazoval děda - a usmažila je narychlo na plotně ve vejminku" - říkávala máma.  A to byla z druhého největšího statku na vsi. Po celou druhou sv. válku byl její otec jako první na seznamu desíti rukojmí. Kdyby se v Zábřeze na Moravě a okolí něco semlelo, šel by ke zdi.

Po válce mu jako agrárníkovi nechtěli dát komunisté státní občanství - přestože byl Čech. Na škole, kam chodili její mladší bratři, se jednoho dne objevil transparent: "Děti, víte proč dnes nedostanete mlíčko? Protože kulak Hajtmar nesplnil dodávky".

Jako jediná nematurovala ve svazáckém, ale v šatech. O medicíně si mohla jen nechat zdát, tak se stala zdravotní sestrou. 

Byli jsme čtyři děti - já nejstarší - a tak byla s námi doma. Byla a nebyla, těžko se to vysvětluje. Asi tak kolem dvou let jsem za ní přišel s rozzářeným úsměvem a nataženými prázdnými dlaněmi. "Mami,pohlaď mi koťátko ..." Plácla mi do dlaní. "Ale vždyť tam nic nemáš, Jeníčku!"

Ani jsem už nebrečel, jen jsem si vlezl pod gauč.V 45. letech se mi  při voice dialogu  ukázala jedna moje část - asi dvouletý chlapec s tichým :-), který hledal jinou maminku.

Nejspíše ji hledal někde na astrálních pláních.Ta skutečná maminka mu totiž ještě před tím koťátkem řekla: "Jeníčku je škoda,že už nežije moje maminka - ta by Tě měla moc ráda."

Ono to začalo ale ještě dřív.Při meditačním zážitku mého porodu jsem vnímal hlas porodní sestry: "Paní Rýznarová,máte zdravého kluka!" a reakci mámy: "Víš Jeníčku,já tě nemohu přijmout jako muže.Ale uděláme dohodu.Až budeš velký,tak budeš bránit ženy. Pak to půjde."

Její bratr - můj strýc - byl veliký hřmotný chlap ze selského rodu. Se schizkou přijel v 50. letech z vojny.Jednou mi s pohledem upřeným do dáli dal z té výše ruku na rameno a říkal mi: "Jeníčku, ty jsi Rýznar a to je z němčiny rytíř.Tak ty jsi rytíř."To mi byly tak tři roky.

Od mých cca 12 let měla diagnostikovanou tuším také schizofrenii a brala prášky.Snažila se nám dát co mohla, ale její duch i emoce byly zlomené mnohem dříve než jsem se narodil.

Tátu jsem považoval za velkou oporu a vážil si jej jako moudré autority.Po jeho smrti jsem si říkal: "Nechci se rouhat, ale hůř už být nemůže." Zkrátka jsem věděl,že k mámě mám jen racionální vztah. Emoce tam nebyly.

Jeden známý mi ale říkal: "Pane inženýre, to znám. Jen počkejte až se to stane a budete koukat, co to s vámi bude dělat."

Máma neustále říkala, že chce za tatínkem - svým manželem a naším tátou. Vzpomněl jsem si na její reakci, když zemřel její táta: "Ztratila jsem domov." To mi bylo asi 10 let a bydleli jsme 130 km od Zábřeha.

Naše sestra u ní byla každý den, bydlela nedaleko.Jednoho dne při koupání objevila vyhřeznutou tříselnou kýlu. Máma se přiznala, že ji tam má několik dní.

Následovala operace a po ní dvě reoperace.Vůbec se to nezačalo hojit a peristaltika střev se neobnovila.Zemřela v nemocnici na posteli oddělené prostěradlovou stěnou.

Až za několik let jsem se na třídním srazu dozvěděl, že vedle ní v tu chvíli stála zdravotní sestra Dáša - platonická láska mých 12. let.

Na pohřbu táty byla přítomna tichá, hrdá, smutná a nepokořená síla. U mámy bylo takové smutné a vykulené ticho.Měla artrózu kyčlí a bála se jít na operaci.Říkala: "Já už nejsem bojovník."

Nemohl jsem se ubránit výčitce, že její odchod byl dobrovolný....

Nejdřív to bylo jak jsem předpokládal - prázdno a nic.Ale tak po dvou třech týdnech jsem zjistil, že zmizelo něco naprosto podstatného.Něco, co bylo tak samozřejmé, že vůbec nebylo vnímáno. A bylo dosti zle.

Bylo to rok po smrti táty a rok poté, co jsem se odstěhoval od rodiny.

Je zajímavé,že se smrtí táty jsem se vyrovnal do roka. Se smrtí mámy nejsem plně vyrovnán asi ani teď, po 11 letech.

Tak posílám pozdrav do dáli, všem bytostem které ji tam potkají.

Aby jí daly to, co nemohla dostat zde na zemi.

V existenci, kdy byla mojí matkou.

Podobné téma :  Nad hrobem mých rodičů - táta, smrt v kruhu rodiny

                           Já a můj bratr - psychopat v rodině

                          Tajemství krásy života

                          Panenský Týnec - fotoblog

                          Síla, jistota, láska i všudypřítomně neviditelná dravost Ženy I.

                          Chvála Moudrosti

Ústí nad Labem, 2.11.2011

Jan Rýznar