Zima se letos ve Virginii docela činí. Venku mrzne až praští, na jezírku v parku by se klidně dalo bruslit a ten bílý nesmysl jsem si už taky zaházel. A to je ta pravá chvíle zapíchnout lopatu do sněhu, otevřít album a - než se uvaří čaj - požádat o teplotní azyl v jižních krajích. Nejlépe v Karibiku.
Martinique leží na 14. stupni severní šířky v pásmu Malých Antil a na ploše 1128 km2 zde žije kolem 400 tisíc obyvatel. Ostrov je administrativní součástí Francie (departement 972) a proto se těší - na karibské poměry - poměrně funkční infrastruktuře, zejména co se silnic týče. I s malým jezdítkem z půjčovny se dostanete prakticky všude. Navíc má docela vysoké hory, které jsou schopny z teplého a vlhkého vzduchu kolem vyždímat obdivuhodné množství srážek, takže prakticky všechno co má nějaké kořeny tu chlastá od rána do večera. Jako bývalý filatelista tedy musím konstatovat, že zatímco Mauritius je Modrý, Martinique je nade vší pochybnost Zelený.
Hned v hlavním městě Fort de France na Vás čeká malá přehlídka exotické vegetace. Na snímku je městská radnice a ta vějířovitá palma před ní není ve skutečnosti palma (podle jakýchsi přísných botanických kritérií, kterým moc nerozumím), ale strom v angličtině zvaný Traveler’s Tree (Ravenala madagascariensis) - tedy strom cestovatelů. Z latinského jména vyplývá, že strom má svůj původ na Madagaskaru, ale pro svůj majestátní zjev je rozšířen v celém tropickém pásmu jako ozdobný element.
Pokud jste zatížení na palmy skutečné, nenechte si ujít Jardin de Balata, nacházející se zhruba 10 km za hlavním městem podél silnice N2. Tuto soukromou botanickou zahradu založil v roce 1982 zahradník Jean-Philippe Thoze a na jejím dvouhektarovém pozemku naleznete - kromě nestárnoucích evergreenů tropické květeny - také na 300 druhů palem.
Na konci zahrady je instalován visutý provazový most, takže se můžete nejen projít v korunách stromů, ale též si prohlédnout tuto část zahrady z ptačí perspektivy. Její tvůrci se zjevně nespokojili jen s holou prezentací exotické flory, ale dali si práci i s jejím uspořádáním v malebných konfiguracích zakrslých dřevin a parazitujících rostlin.
Pro milovníky hor je asi nejzajímavějším zážitkem výstup na sopku Mt. Pelée, jejíž erupce v roce 1902 zcela pohřbila tehdější hlavní město St. Pierre. Z třicetitisícového městečka údajně přežili pouze tři lidé. V celé oblasti také nenajdete jediný strom, takže vzhledově zdejší krajina trochu připomíná islandské hory. Protože tady ale velmi často prší, celý masív je pokryt hustým zhruba půl metru silným kožichem zelené vegetace (traviny, kapradiny a zakrslá křoviska). To co vidíte na snímku je jen jedno z přístupových ramen. Hlavní vrchol je schován v mracích napravo a tyčí se do výšky 1397 metrů (údajně je vzácnost ho vidět i během suchého období - tedy od prosince do dubna). Protože je od moře vzdálen jen asi 6 km, můžete si lehce spočítat jaký je to krpál.
K vrcholku vedou tři přístupové cesty. Chcete-li si užít všech 1397 metrů, můžete se vydat stezkou od moře, začínající na sever od sopky v městečku Macouba. Také je možné použít starou, úzkou a dosti rozmlácenou silnici stoupající k vrcholu od západu z městečka Precheur. Se serpentinami si ale tahle silnice moc hlavu neláme, takže pozor na přehřátí motoru. Zdaleka nejpopulárnější je přístup z jihu, přes hřeben zvaný Aileron (cca 1100 m). K němu vede asfaltová silnice z kruhového objezdu těsně za městečkem Morne Rouge (ve směru na Bouillon) a ta Vás vyveze až na parkoviště ve výšce 800 metrů, takže na týrání těla Vám jich zůstane pouhých 600. Asi kilometr za Aileronem dojdete k místu (na snímku), kde se budete muset rozhodnout jak dál: buď si vyberete delší, ale snazší, cestu podél horního okraje sopečného kráteru a nebo to střihnete rovnou skrz něj - to je ta úzká stezička, která se vine dolů zeleným srázem (a abyste si udělali představu o měřítku: uprostřed snímku je taková nevýrazná bílá tečka - to je turista).
Pokud je Vám líto, že jste si na sopce kvůli nedostatku stromů neužili žádnou pořádnou džungli, můžete se přesunout asi 10 km na jih do sousedního horského masívu Pitons du Carbet a zde si projít jednu z turistických stezek vedoucích dešťovým pralesem. Mějte ale na paměti, že dešťový prales nezískal své jméno jen tak pro nic za nic. I ve dnech, kdy je na pobřeží slunečno, tady schytáte pořádný liják a nebo - budete-li mít kliku - alespoň vytrvalé mrholení.
Protože sever Martiniku je chudý a hornatý, turistický ruch kvete hlavně na jih od hlavního města. Podél jihozápadního výběžku ostrova vede lokální silnice D37, procházející několika malebnými rybářskými vesnicemi. Ta na snímku se jmenuje Trois Ilets.
Jihovýchodní části Martiniku zase dominuje vesnička Sainte Anne, jejíž přístav prokukuje mezi stromy. Jižně od této osady naleznete nejlepší pláže ostrova (dojedete na konec silnice D9 a pak se dáte stezkou podél pobřeží zpátky k St Anne).
Martinique má nejen zajímavou faunu a floru, ale i pozoruhodnou fotu. Na snímku je poměrně rozšířený fotografický druh odborně zvaný klišejník kýčovitý. Tento tvor z čeledi plážnatců si staví hnízda z písku podél celého jižního pobřeží a požírá hlavně Pražáky. Nejmenuje se však Jožin, ale Francois.
Všechny fotky z ostrova Martinique
