Víte, jaký je výsledek, když diskutujete s člověkem s velmi odlišnými názory a oba vydržíte po celou dobu diskutovat korektně? Nakonec dojdete k něčemu, co je ze své povahy zcela subjektivní, a jediný možný závěr je shodnout se na tom, že se neshodnete. Pro jednoho je jasně lepší modrá, pro druhého jednoznačně červená. Ende. Někdy mám pocit, že to střílení extrementů se od toho liší akorát v tom, že mnohem rychleji konverguje k rozuzlení. Svět je prostě ještě mnohem zamotanější, než si ti hodní, inteligentní a rádoby stoprocentně korektní myslí.

Kde je tedy řešení? Především žádné stoprocentně správné neexistuje. Nejlepším reálným řešením je "výborný kompromis". S takovým byli schopni přijít někteří velcí lidé historie. Žádný návod, jak ho dosáhnout, ale zřejmě neexistuje. Člověk prostě musí být buďto mimořádně talentovaný nebo být ve správnou chvíli na správném místě.

Výsledek je 42

Jinak s vámi vcelku souhlasím. Tu frázi "let's agree to disagree" používám celkem často. Společenské vědy nejsou fyzika, aby se na rozetnutí sporu dal udělat experiment. Někdy je lépe diskusi típnout, jinak by se mohla zvrhnout v učenou disputaci mezi křesťanem a muslimem, který bůh je vlastně ten pravý.

Zajímalo by mne, jestli se dá vypočítat pravděpodobnost dopadu extrementu tam či onam, nebo se tento jev řídí teorií nahodilosti: padni komu padni?

Tento jev je beze zbytku popsán tzv. zákonem padajícího extrementu

(tj. důsledky na konec vždycky dopadnou na ty nejníže postavené)

Slovy jinych - zaslouzena karma.

a já si tu nezaslouženou karmu tak přál...

Souhlasím, Jene, že je v nás příliš mnoho atavistické vlčí morálky, abychom se s problémy dnešního světa vypořádali se ctí. Všechny "názorové" konflikty naši předkové řešili tisíciletí vzájemným vyvražďováním, s technickým pokrokem stále vynalézavějším a ničivějším. Až vynalezli to nejničivější - jaderné bomby - a ono to najednou přestalo fungovat. Už se najednou nemůže uplatnit ta skvělá a celou existenci lidstva báječně fungující teze, že "pravdu má jenom bouchačka". Protože ta bouchačka vymaže vítěze i poražené. Naštěstí zatím tenhle jaderný kvér nemají všichni, zaplaťpámbů. Kdyby ho měl Hitler, jestlipak by se ve svém bunkru dlouho trápil, zda má stisknout červený knoflík nebo ampulku s jedem v ústech? A sjednal by si tak skvělou "rozšířenou" sebevraždu, jak eufemisticky říkají psychiatři. Tlak na konečné řešení tak stoupá, aniž by měl svůj sichrhajtsventil pro melasenpumpe, jak by řekli cimrmani. Tak je pára upouštěna zatím v civilizovaných zemích na sociálních sítích, hromaděním stále vynalézavějších urážek a sprostot, občas v méně civilizovaných státech i nějakou to lokální válčičkou. Chybí ovšem ta jistota, že člověk, kterému rozkřápneme mozek baseballovou pálkou už nediskutuje a neprotestuje. Pravda se "ukázala", soupeř přece zmlknul. A stýská se nám občas po tom přehledném "konečném řešení otázky". Protože vlky skutečně nadále jsme, jen s tenounkou civilizační slupkou na těle. A moc se nehonosme, že v naší vyspělé euroatlantické civilizaci je to o hodně lepší než třeba v Africe. Rozpad Jugoslávie nás myslím rychle vyvedl z omylu, zvěrstva za války tam byla rozhodně plně srovnatelná s tím nejhorším, co lidstvo dosud předvedlo. Co ani Nabarvené ptáče nedokáže divákům naservírovat. Omlouvám se za ten u mě nezvykle skeptický tón, Jene, ale jestli někdo bojuje za pravdu levou nebo pravou, rudou nebo černou, je pořád to samé cenění tesáků za prebendy, moc a sladký triumf té MÉ pravdy. Jen jestli mává tomahavkem nebo Tomahawkem není až tak úplně jedno.

Jo, ta civilizační slupka je tenká, přetenká.

Jak říká jedno španělské přísloví:

"Civilizaci dělí od anarchie jen sedm jídel"

http://reflexionesfinales.blogspot.com/2010/12/civ...

Když tak člověk pozoruje některé skutky svých bližních, tak to vypadá, že zase nad ta zvířata tolik nevyčníváme.

Skvělé, ale jak z toho ven?

Navíc, kromě různých motivací fungují i emoce, které žádný racionální původ nemají, jsou ale zřejmě, kromě jiného, ovlivněny výchovou.

Sama za sebe vím, že tam kde mnou emoce nezmítají, mohu rozlišovat, uvažovat. Tam kde emoce bouří, vím sice v skrytu duše, že to s rozumem nemá nic společného, ale nemohu si pomoci.

No cesta ven nebude jednoduchá.

Tak jako zvířata mají své vzorce chování, máme je i my, a jen těžko překročíme svůj stín. To binární rozhodování (tohle je prostě dobře a tohle špatně) a touhu vyhrát za každou cenu máme hluboko v sobě.

A situace kdy po hřišti pobíhá modrý a červený tým je srozumitelnější než kdyby tam lítalo 22 maníků v různých odstínech fialové.

Obecně si myslím, že lidstvo stojí před problémy jejichž komplexita stojí vysoko nad tím, co muselo zvládat před nějakými 2000 lety. Ale lidský mozek se nevyvíjí dostatečně rychle aby se mohl změněnému způsobu myšlení a rozhodování přizpůsobit.

Budeme se asi muset k té zářné budoucnosti prokopat metodou pokusů a omylů a dobře si pamatovat ty -ismy, které se neosvědčily.

Zajímavé čtení. Je pravda, že když člověk projeví v diskusi kompromisní názor, zpravidla se velké odezvy nedočká. Zato když tam hodí "šrapnel", tak je o zábavu postaráno.

No, já si skutečně myslím, že jsme evolučně naladění na vítězství, takže nějaké "nabízení remízy" nemá moc lesk. Což u jednodušších problémů funguje. U komplexních je ale lepší řešení proporcionální kompromis (v podstatě statistický průměr). Tak koneckonců funguje volný trh. Každý produkt někdo miluje a někdo nenávidí. A zvítězí ten, kdo má nejlepší průměr.

Jinak ty vášně jsou taková trochu Achillova pata demokracie. Lidé jsou prostě emocionálně citliví na určitá témata a pokud se na ně šikovný politik zaměří je pak schopen přes ně prosadit i věci, které jdou proti ekonomickému zájmu dané skupiny, ale nejsou holt tak emočně nabytá.

Nějak se mi to dnes, pane Ŕeháčku, nelíbí. Nejen kvůli tomu "dickensovskému" kapitalismu, který podle vás nefungoval - on fungoval, ale ne tak, aby se vám to líbilo. Zavání to populismem. No ale nikdo není dokonalý, Ani George Orwell - ten si také přál, aby příjmy byly zhruba rovné - ten ale populista nebyl, on věřil, že je možný socialismus. A byl to svým způsobem geniální člověk.

A jak jste došel k tomu, že si autor přeje, aby byly příjmy zhruba rovné?

Nejen dobrý článek, ale i výstižný "extrement". Smím ho používat místo slova, za které bych byla smazána?

Bude mi ctí

Argumentace extrémem je jedním ze základních důkazních prostředků jak formální logiky, tak matematiky.

Možná máte na mysli spíš "důkaz sporem" (reductio ad absurdum). To je ale něco trochu jiného.