Básník Ticho - Život je play off

Název nové sbírky letos dvaačtyřicetiletého Básníka Ticho je pro dnešní dobu implicitní, popisuje střet dvou světů z nichž jeden vždy své Play Off prohrává. Básně složené z útržku ticha zaslechnutého v nirvaně. 

Básník Ticho, vlastním jménem František Vaněček, který mimo jiné vnesl do české literatury zbytečně tabuizované téma squattingu, o kterém se snaží mluvit, psát i mimo své knihy je tichý, přemýšlivý a citlivý člověk. Což jsou vlastnosti, které osobně považuji v dnešní době za „podpultové zboží“. Navíc v květnu vyšla v nakladatelství Protimluv jeho nová sbírka s poněkud sportovně znějícím názvem PLAY OFF, která ozvláštňuje českou poezii komplikovanější stavbou a hrou se slovy a významy, to vše prolínající se s odkazy a obrazotvorností. Včerejší pražský křest v kavárně Liberál v Holešovicích byl opravdu příjemným večerem s tradičně nezapomenutelným přednesem autora. I proto vám nabízím tenhle rozhovor, který vznikl počátkem máje, měsíce pro poezii tolik příznačného.

V rozhovoru pro Lidové Noviny z roku 2013 jsem se dočetl, že Ti „mluvení způsobuje fyzickou bolest“ a v podstatě před rokem jsi absolvoval mluvené interview  na Rádiu Wave v pořadu Za vodou. Zažil jsem Tvou sugestivní recitaci nebo diskuze k tématům, která jsou Ti blízká, takže se úvodem zeptám právě na tohle. Zastáváš názor, že většina lidí sice hodně mluví, ale o dost méně koná a že by se lidé měli vrátit k osvědčenému: Mluviti stříbro, mlčeti zlato ?

Ticho: Přesně tak, mluvení není moje hobby, svět vnímám především skrz jeho ticho. Společnost to někdy vidí jinak, už v roce 2000 jsem absolvoval čtvrt-půlroční kurz mluvení s psychologem Danem Šimkem. To byl sympatický člověk, ale o kurzu jsem si nemyslel nic hezkého, myslel jsem si, že si uříznu hlavu. V určitém smyslu mám blízko k poezii Henri Michauxe, ticho je pro mne významný zdroj informací a ten se ztrácí, když se člověk zapovídá v kavárně; ale to mě na štěstí moc často nepotkává. Ale názor mlčeti zlato neuznávám, mám rád řečníky i křiklouny, jen jsem jinej než oni.

Společensko-politicky angažovaná poezie je Ti blízká, o čemž ještě budeme mluvit. Jako příslušník stejné generace se zeptám, jak vnímáš dnešní  roli nebo funkci literatury nebo umění vůbec ? Kázání vody a pití vína neplatí po více než 25 letech jen u politiků. Jak je tomu ve Tvých očích u mnohých takzvaně "angažovaných" současných umělců ?

Ticho: Literatura má stejnou funkci jako za Ovidia, vypovědět slovy svět a vyslovit krásu. Ovidius měl 40 čtenářů a ti mu naštěstí rozuměli, protože to nebyli pitomci. Dnes umí číst skoro každý a tomu taky odpovídá úroveň literatury, a kromě toho máme punk a ambient, vlastní (ne)estetické dimenze. Sám dávám přednost literárním avantgardám, protože mě baví posouvání hranice, a myslím, že si mohu klást za čest, že čtenářů mám víc než čtyřicet. Angažovaná literatura, to je prostě angažovaná literatura, myšlenka, že naši mladí autoři budou osobně zápasit v ulicích s nacisty, s násilím, nebo alespoň s arogancí, lhostejností a hrubostí, je poněkud naivní. Jsou ale výjimky, například Filip Venclík, Jan Dědič, Jan Škrob nebo Tomáš Čada. Přesto pocitům angažovaných básníků věřím, přestože většinou se jedná o postoj a pero. Je to psaní ze srdce: svět básníka tíží a on o tom píše, stejně jako o tíži světa zpívá ptačí syrinx. Neurofyzikálně je to něco na způsob páky, nebo Archimédova zákona o tělese.

Osobně jsem se squattingem seznámil v roce 1991 v Berlíně a v Potsdami, odehrál jsem několik skvělých koncertů na Ladronce a velmi bedlivě sledoval osud squatu Milada, ke kterému máš silný osobní vztah. Když zmíníme žižkovskou Kliniku, kde pomalu vzniká-nevzniká kulturní a komunitní centrum, napadá mě otázka na rozpor, který vyplývá ve vnímání pohledu společnosti na squatting jako takový. Ten přináší většinou určitý konflikt se zákonem a s tzv. většinovou společností“. Jak ho vnímáš Ty sám ? A jak zhodnotíš třeba u Kliniky skutečnost, že po počátečních represích ze strany státu stačila návštěva a vyjádření podpory Andrejem Babišem a najednou to tehdejší „sevření“ povolilo ? Není to trochu o určitém pokrytectví  obou stran?

Ticho: Je to o dějinách. A těm moc nerozumím. Líp by vám odpověděla C. Riceová, ta měla cit pro historické okamžiky, toho jsem si na ní vážil. Podobně jako Babiš se zachoval v roce 2009 už Michal Kocáb, pochopil, že hrozí nepokoje s velkým počtem zraněných, proto začal jednat; i tak bylo vážně zraněných v příštích třech letech docela dost. Aktivistů je dnes stonásobně víc než třeba v roce 2007 a jsou bohatší. Mají k dispozici obrovský automobilový park a létají letadly, nás bylo tehdy prakticky jen sedm a měli jsme jen své psy. Místo dětí, které jsme si nemohli dovolit. Nezákonná, protiústavní, násilná konfrontace se systémem u mě nepřichází v úvahu, mám spoustu přátel mimi disidentské kruhy, a těžko si představit, že bych proti nim a jejich světu zvedl zbraň.

O podmínkách současného „klaunovsko-zemanovského“ kapitalismu v České republice mluvit nemusíme. Kdo se podle Tebe skutečně vyhraňuje vůči společnosti , co dnes vlastně znamená pojem "underground" ?

Ticho: Underground? František Stárek. Čuňas. To je z knížky Pán Much. Čuňas je takovej charakterní tlouštík, kterýho nakonec zabijou lidský zmije. Stárek, Lábus a jejich kámoši, to je českej underground. A umělci vyhranění proti společnosti? S trochou nadsázky jsou našimi nejvýznamnějšími nonkonformními umělci řidič Smetana a Roman Týc. Dneska stačí málo, když jsem v opilosti rozbil okno snobského penziónku pro árijce, pověst squaterského básníka postačila k tomu, abych si odseděl osm měsíců na uzavřeném oddělení soudní psychiatrie; a byl to opravdu „oskarový thriller“, vysvobodili mě až Václav Havel, Petr Placák, Vít Kremlička, Karel Füllsack a Martin Beránek. Bylo to opravdu drama.

Sám dost často zmiňuješ, že lidé znají víc Tebe než Tvoje knihy. Pojďme tedy k tomu, co a proč píšeš. Osobně jsem četl jen „Malou knihu noci“, sbírku poezie, která zaujme netradiční obálkou z recyklovaných montérek a džín a má originální ofsetovou grafiku. „Obchodník s nocí, narcis a netopýr“ a „Růže pro Miladu“ zastupují ve Tvé tvorbě prózu, kterou neznám. Můžeš s odstupem času tyhle díla nějak stručně charakterizovat čtenářům ? Nestálo by za pokus přiblížit Tvé knihy větší mase čtenářů ? Nemyslím tím nějaké tvůrčí podbízení, mám na mysli jejich dostupnost, i vzhledem k tomu, že vychází v malých, do it yourself, nákladech ?

Ticho: Knihy zas taková próza nejsou, jsou to básnická díla, o čemž svědčí skutečnost, že každá věta je zároveň skutečným nebo kamuflovaným veršem, drobným uměleckým dílem, básnickou jednotkou sui generis. Kdysi jsem si myslel, že se jedná o unikátní díla, nedostižného génia, ale později jsem se dočetl, že v současné francouzské literatuře je takových knih doslova přehršel. To mě ranilo a rozhněvalo. Všechny je napsali významní francouzští básníci. O čem jsou, vám neřeknu, naše vláda všechna tato umělecká díla zakázala.  Růže pro Miladu jsou o squaterově duši, která hledá vztah k vesmíru, a literární stavbou se podobají labyrintu keře divokých růží. Kniha začíná příletem squaterů z vesmíru, ale toto steampunkové fantasy entrée se rychle mění v příběh chlapce, který se v kocovině ze včerejška setkává s opuštěným, rozpadajícím se domem, a tam najde klíč, na který dopadá paprsek světla, svítící mezi prkny, a ten motiv v české poezii doslova zlidověl a zledovatěl. To ja pro mě jako pro autora velmi podstatná a cenná informace ! Kniha samozřejmě pokračuje dál, končí poslední školní den, a tím fakticky předpověděla datum, kdy došlo k vyklizení domu. Víc prozrazovat nebudu, kniha je sice vyprodaná, ale mají ji v knihovně. Je to takové ekologické voodoo psaní. Rovněž Obchodník s nocí, narcis a netopýr je umělecké dílo, ve kterém je jazyk používaný jako umělecká materie. Na rozdíl od Růže jeho páteř tvoří silný a lineární příběh Viktora Drozda, proroka začátečníka. Kniha má tři hlavní myšlenky: Je vzpomínkou na Sarajevo, celá prostřední část knihy se odehrává během čtyř let války v bývalé Jugoslávii. Čtenářům otevírá cestu do meditace krajiny ticha, a v tom je jakýmsi nekonečným příběhem a, ta třetí věc, kniha předpověděla budoucnost světa, včetně války na Ukrajině, vzniku prekariátu, pádu kapitalismu v Řecku, digitálního kšiltu nebo chytrých hodinek Apple.
A i tahle kniha je vyprodaná. Tím byl rozbit mýtus, že je zbytečné vytvářet umělecká díla, protože jsou neprodejná.    
V Růži jsem chtěl vytvořit kompozičně složitější, dějově nelineární knihu, jinou, než surrealismus, Joyce, Miller nebo Hrabal. Proto jsem vymyslel teorii "Obsažnější věty". Všiml jsem si, že i ve velkých dílech jsou prosté, neliterární, hluché věty, vypravěčské oslí můstky, i u Tolstého nebo Orwella. Rozložil jsem tedy knihu na atomy a dal každé větě náboj, každému odstavci uměleckou autonomii. Plus slavné proroctví na závěr.

 Charakterizuješ svou tvorbu jako poezii životní cesty, což s ohledem na Tvůj pestrý osobní život  považuji za odpovídající. Souhlasíš tedy s tím, co už deklaroval Ivan Martin Jirous, a to, že poezie má být prožitá, že má být životním názorem a vyjádřením, nikoliv jen prvoplánovým a libozvučným souzněním shluku slov s možností nějakého zaškatulkování ?

Ticho: No jak se to vezme, poezie je především a navždy atraktivní a důvtipný shluk slov, který by měl být uspořádán tak, aby voněl jako květina nebo žena, jak to říkával Paul Cézanne o verších Charlese Baudelaira. Básník by ale určitě neměl strkat hlavu do písku, tak, jak se to dneska říká, že básník, pokud píše i o sociálních tématech, tak přestává být básníkem, a je nutno ho zakázat a uvěznit a rozčtvrtit a rodinu vyvraždit a vypálit půl Vinohrad. Jsem přesvědčen, že básník zůstává básníkem i pokud se nebojí psát o sociálních tématech.

Jak se stavíš k dalším dnešním formám prezentace poezie a literatury vůbec ? Co tzv. nová média, různé nové formáty, jakou jsou e-knihy nebo literárně-dramatická audio CD ?

Ticho: Jak se mám k něčemu stavět, když mám nulové možnosti? Asi dvacet let se mluví o tom, že by se natočilo některé z mých básnicko-pantomimicko-kosmických představení, no, a asi si opravdu budeme muset počkat až na změnu režimu, problém je ten, že většinu představení už si vůbec nepamatuju, a rovněž rekvizity a doprovody, to je dávno v prdeli, věci se poztrácely, rozkradly, zničily, lidi zemřeli, softwary a podmalby vymazaly.

Pokud bude Tvým snem stát se úspěšným manažerem a pokud pro to budeš mít odpovídající předpoklady, asi se Ti tenhle sen v dnešní společnosti může splnit. Jak je to v případě, pokud člověk zastává názor, že by měl dělat v životě to, co umí, co ho baví, čím je přínosem pro své okolí, což je ve Tvém případě to být básníkem, autorem ? Dokázal bys psát jen „profesionálně“, za peníze, podle šablon nebo tvůrčích metod ?

Ticho: Já jsem profesionál, jsem členem Asociace spisovatelů. A píšu pochopitelně za peníze, protože nic jinýho nemumim, a ze školy mě vyhodil seňor Putna. Za to, co dělám, se nestydím a nechci, aby moje dcera zemřela hlady. Jsem přesvědčen, že autor má právo být profesionálem, a v poslední době je to hlavní program mého „angažovaného“ úsilí – van Gogh kdysi sepsal takový manifest, že umělec by měl být placen státem, podepsal jsem mu ho!

Mimo knižního publikování vytváříš experimentální a konceptuální „noviny poezie“ Noc, píšeš a přispíváš do různých literárně uměleckých periodik, jsi rovněž autorem divadelní hry pro soubor Ježek a Čížek „Pekarolla aneb divnohra“a hodně se věnuješ autorskému čtení. I přes Tvůj osobitý styl a přístup se zeptám, co píšeš nejraději, co považuješ za nosnou aktivitu ve svém uměleckém životě a jakou cestou by měla poezie pronikat do všedního života ?

Ticho: Hlavním jádrem mojí tvorby jsou a zůstanou rukopisy, to znamená noviny Noc poezie, protože jedině v tomto díle je zaznamenána skutečná věčnost. Z něj si může čtenářodivákotichoposluchač uvědomit, jaké to je, když básník stojí face to face poslednímu soudu. A poezie a všední život? To mě moc nezajímá.

Můžeš závěrem našeho rozhovoru prozradit čtenáři jaké jsou Tvoje umělecké plány pro letošní rok ? Kam můžeš nejen své příznivce pozvat a kde Tě mohou slyšet a vidět číst ?

Nepřinese letošní rok na knižní trh nový titul Básníka Ticho ?

Ticho: Pokud všechno dopadne jak má, vyjde  teď v květnu sbírka Play off, na které jsem pracoval od roku 2010. Ukázka z rukopisného díla z roku 1997 bude do srpna vystavena v DOXu na výstavě Art Brut Live, ale je zřejmě jen jedna, což je škoda, protože autoři této světové výstavy mají k dispozici 42 korpusů Noci –  je mi líto, že drtivá část díla zůstává v trezorech a směřuje tak k fyzickému zániku. Letos nebudu vystupovat na Colours of Ostrava, jako loni, ale čtenáři mě vůbec nemusí oplakávat, protože v Ostravě určitě budu letos vystupovat nejméně dvakrát. Minulý týden jsem vystupoval v Olomouci s básnickohudebněvizuálním projektem VILLONOVI VLCI INTO SPACE, a tam se určitě ještě letos vrátíme, a s největší pravděpodobností budu ještě do konce jara vystupovat na literárních festivalech v Polsku.   

Určitě díky za rozhovor a postřehy, z nichž by mohly vzejít i zajímavé podněty. Veškerá tvorba tohoto originálního a nekonformního autora určitě zasluhuje větší pozornost, než se jí dostává, nicméně okruh příznivců poezie Ticha se díky její opravdovosti a neprvoplánovitosti neustále zvětšuje a věřím, že tomu tak bude i v dalším prodloužení, do konečného rozhodnutí.