Polarita umění - definice výjimečnosti

Definovat polaritu dokážeme z mnoha hledisek, Z obecného jako vlastnost nějaké entity, která se po různou dobu, ovšem vždy vyhraněně, chová vůči svému přímému protikladu. Můžeme použít termín polarita nebo polarizace i v umění?

Definovat polaritu dokážeme z mnoha hledisek.  Z toho obecného jako vlastnost nějaké entity, která se po různou dobu, ovšem vždy vyhraněně, chová vůči svému přímému protikladu. Definovat ji dokáží různé obory chemie, fyziky, molekulární biologie, botaniky, ale tento pojem zná i psychologie. Můžeme použít termín polarita nebo polarizace i v souvislosti s uměním?

Věřím, že ano. Ne ve smyslu posunu uměleckého náboje mezi jednotlivými atomy umění. Spíš bych art polarity doporučil hledat objektivem s nejvyšším rozlišením a sebediagnostikou individuálních symptomů. Umění na většinu živých bytostí působí primárním uměleckým a subjektivním vjemem, dojmem, pocitem a konstantním způsobem. Takovým, jaký známe u elektromagnetického pole, kde je polarita pólů magnetů přirozenou vlastností.

Umění je tu, odhadem antropologa Jiřího A. Svobody, asi 35 000 let. Tři desetiletí slepé tolerance politického vandalismu na kultuře obecně, udělaly z kultury Popelku, krčící se v koutě. Současnost nemá k umění potřebnou dávku respektu. Epocha  “přeinformovanosti mas”. a zvýšeného dostupu neosobní komunikace ve virtuálním světě spoléhající se na nuly a jedničky. Všem věkovým i společenským vrstvám nabízí internet neomezené možnosti.  Život anonyma před monitorem vytvořil rozhraní agresívních elektronických médií, všeználků a mesiášů. a otevřel možnost neřízeného projevu kohokoliv k čemukoliv a jakoukoliv formou.

Zkusme umění ponížit na fyzikální, nejspíš bezrozměrnou veličinu. Přirovnejme ho k analogovému či digitálnímu záznamu na videokazety nebo pevného disku. Lze ho vnímat jako poselství talentovaných, digitálně zaznamenané do ferrimagnetického materiálu jako proměnné magnetické pole. Čtecí zařízení pak tímto polem projíždí a jeho změny v něm generují elektrické signály, které jsou dále zpracovány. Přeneseno do řeči múz. Umění se nabízí více čí méně vkusně a nenásilně všem a různými formami. Tržní prostředí, se vším všudy, bývá dost často jedinou “čtečkou”. Přiznejme, že ne zcela ideální. Tím spíš tam, kde  i drobný, sebemenší výstup uměleckých objektů či subjektů, hledá obtížně cestu na světlo.

Je možné definovat umělecký vliv jednotlivých děl? Překonají psychické osmózy okolí gravitaci?. Postavení všech uměleckých směrů se sílou fanouškovské  indukce naštěstí nevede ke generalizaci typu: Byl jsem jedno v divadle a byla to nuda - tedy, indukcí lze dojít k závěru, že “všechna divadelní představení jsou nuda".  

Přiznejme, že polopropustná mebrána je poslední branou uměleckého světa. Odtud veškeré umění vychází se stejným magnetickým nábojem. Následně můžeme začít zjišťovat, do které skupiny intenzity “magnetismu na diváka, čtenáře, posluchače”,  prostě veřejnost, bude ono dané patřit. Najděme paralelu v nezměřitelné umělecké přitažlivosti či odpudivosti s rozlišením kategorií celkového magnetického momentu tělesa, tedy vyjádřením pocitu z uměleckého díla, kterým na určený objekt působí.

Pravděpodobně nejméně oblíbeným bude to umění, které se bude skládat z kalkulované hmoty složené z částic s postupně zeslabovaným, až nulovým nábojem. Nelze přesně určit důvod absence jakékoliv přitažlivosti a reakce. Řečí magnetických definic: DIAmagnetikum. Jako kupříkladu knihy Václava Klause v obchodě VŠE ZA 39.

Na opačné straně představme něco jako Feromagnetikum. Většinou jsou autorské a tvůrčí dipóly shodně orientovány na výstupu, ale dále za zmiňovanou membránou závisí na každém z nás, jaký bude zvládat prvotní výboj, jaký bude bude poloměr či průměr magnetů v závislosti na vzdálenosti pólu od sebe, zda přijde po chvilce procesu přibližování se:

1. nulový stav vinou tzv. Degaussingu, od postupné redukce intenzity k naprostému a nevratnému odstranění magnetismu. Něco jako známost ne jednu noc nebo odložená kniha “na později” objevená dva roky po výpůjční lhůtě z knihovny
2. ustálený stav a dlouhodobější vazba, závislá na intenzitě pole která zůstane, více či méně, permanentně magnetická. Myšleno umělecky přitažlivá s rostoucím faktorem pochopení a personifikace.

Netvořme tabulku podílu relativní umělecké permeability, tj. stanovení vlivu určitého materiálu nebo vzorku společnosti a snahy vypočítat vliv prostředí na výsledné účinky působení uměleckého díla na vzorek zapojený do zmanipulovaného výzkumu. Nesvazujme u tvůrčího ducha vzorem, vzorcem ani šablonou.

Podnětem k této rozvaze byla poměrně verbálně klidná, spíše názorově odlišná, diskuse pod sdílenou básní Ivana Wernische ve skupině lidí, kteří poezii mají v oblibě. Poezii zde uvádět netřeba, ve zkratce se debata točila v duchu hodnocení tvorby Wernische a jeho zařazení coby beatníka, postbeatníka či básníka undergroundu, díky zhudebněným veršům legendárními Plastic People of the Universe. 

Pokud člověk ví, resp. dokáže v případě nezbytné konfrontace obhájit svůj postoj k tomu či onomu uměleckému dílu, potom to mj. dokazuje určitou výjimečnost, kterou definuje právě polarita názorů bez průměrně alibistického či ignorantského "Nevim vole, já tomu nerozumím".

Takže je fajn, že se najde člověk, který se bezmyšlenkovitě nepostaví do zástupu nebo nenáleží k těm, co by Lajku poslali ve Sputniku 2 na Facebook místo na oběžnou dráhu. Takže respekt vám všem, kteří tušíte, že diskuse může být pro většinu prospěšnou formou jak najít např. nové úhly pohledu na něco, o čem si myslíte, že už lépe znát nemůžete.

Téměř všichni lidé, kteří nějak přišli s Wernischovou poezií do styku (já někdy počátkem 90. let knihou Doupě latinářů, bizarní a zdánlivě prozaickou knížečkou po jejímž vícero přečtení) sezdáte, že má mnohem blíže k poezii než k próze) k němu z 90% vždy zaujali jasné postoje.

Líbí - super.

No vůbec nelíbí.

Nic mezi.

Nelze obecně ani objektivně posoudit jaká je tvorba Ivana Wernische. Pro jednoho dobrá, pro jiného špatná? Rozhodně není plytká nebo průměrná - samozřejmě jen můj názor na určitou část jeho tvorby. Podobnou vytříbenou rozdílnost přijímání umělecké tvorby najdeme hravě přehršel. Namátkou u knih Jana Pelce, textů a jazyku Charlese Bukowskiho a spousty dalších.

Ovšem právě tito, řekněme "rozdíloví" autoři literatury, hudby a umění všeho druhu většinou ovlivňují trend a vkus celých generací . Jejich tvorba má potenciál vytvořit si své zastánce a podporovatele v jednom okamžiku společně s odpůrci a ignoranty. Svým osobitým způsobem provokují a útočí na zažité stereotypy a poněkud neurvale, s pověstí opilců a rváčů, posouvají prózu i poezii k dalším generacím pořádným kopancem a dokáží ji tím pádem aplikovat i v méně komorních formách nebo prostorech pro další a nové publikum.