Zrádné emoce

Stalo se vám někdy, že se na vás někdo tvářil jako mílius a pak vás za vašimi zády bez nejmenších skrupulí podrazil? Nebo se naopak kdosi jevil neochotně, aby vám nakonec pomohl lépe než kdokoli jiný?  

Tak to holt u lidí občas chodí, že z jejich tváří, slov či jednání nelze dost dobře vyčíst pravou povahu ani skutečné úmysly. A jak je to se zvířaty, jsou aspoň ta přímočará a nezáludná? Řekl bych, že většinou ano, jen na ně musíme mít ten správný úhel pohledu, abychom dovedli dobře odhadnout jejich emoce.

***

Tohohle psího krasavce jsem potkal v Kolíně. Šel kousek přede mnou, pak ho jeho páníček zaparkoval u kandelábru, aby si skočil do krámu pro žárovku nebo možná pro chleba, to netuším. Když jsem přišel blíž, pes na mě začal štěkat a nebylo to žádné veselé vítání, jak by se mohlo zdát z fotky a jaké znám od svých psích kamarádů. Pěkně zostra mi vyštěkal, možná se mu nelíbilo, že ho fotím nebo si myslel, že dostal za úkol ohlídat ten kandelábr a že já jsem se mu ho rozhodl ukrást. Nakonec jsem ještě z dálky viděl, jak si stěžuje svému páníčkovi, vrátivšímu se z obchodu, že ho tam otravoval nějaký obejda s foťákem.

Lev von Borovany, konkrétně z borovanské ZOO. Stejné gesto jako u kolínského psího krasavce, dokořán otevřená tlama s vyceněnými tesáky, akorát ten pes se mohl uštěkat, kdežto král zvířat byl zlověstně potichu. Až jsem instinktivně uskočil krok zpátky navzdory bezpečné mříži, která nás oddělovala. Pak se však ukázalo, že nešlo o žádnou hrozbu, ale o pouhé nevinné zívnutí, po němž si lev položil hlavu na přední packy a zavřel oči. Ale přiznám se, že ani k mírumilovně naladěnému lvu bez zlých úmyslů bych se do klece vlézt neodvážil.

***

Tahle velká kočička bydlí v hodonínské ZOO a užívá si relativní volnosti ve velkém výběhu. Kočky miluju a dobře vím, jak je hlazení příjemné nejen jim, ale i lidem, kteří je hladí, a jaký veskrze pozitivní účinek má kočičí předení na člověčí psychiku. Tahle trochu větší kočička se tváří vstřícně, jakoby svýma očima říkala: „Jen pojď, přelez ten plot a pomazli se se mnou.“ A přitom kdyby to člověk udělal, možná by na něj bez váhání zaútočila. Ne proto, že by byla zlá, ale protože je to šelma a geny jí přikazují, aby lovila.

Nejhorší je, když svobodomyslného tvora výrazně omezíte v jeho volnosti a je úplně jedno, jestli to uděláte zvířeti nebo člověku. Tuhle lvici jsem též vyfotil hodonínské ZOO, ale na rozdíl od tygra ve velkém výběhu byla zavřená na dost malém prostoru. Netuším proč, možná ji bylo nutné z nějakého důvodu izolovat, ale jedno je zřejmé. Troufám si tvrdit, že tentokrát se nemýlím, když z jejího výrazu čtu nenaplněnou touhu po svobodě.

***

Teď se však přesuňme z Hodonína do Kladrub nad Labem, kde vedle známějších starokladrubských běloušů chovají i vraníky. Jednoho takového mladého fešáka se mi podařilo vyfotit v oboře a jeho emoce byly jasné, ten kůň si prostě potřeboval úplně po lidsku zadovádět. Nejprve klidně klusal, pak si poskočil, lehl si a přetočil se, jako když děti válí sudy na zahradě. Potom zvedl hlavu, zkontroloval, jestli má nějaké publikum, a když viděl, že ho pár lidí sleduje, vyskočil na všechny čtyři a elegantním poklusem zakončil své vystoupení. Moc bych se nedivil, kdyby měl krom té prosté radosti z dovádění též pocit určité hrdosti z toho, jak se předvedl před náhodnými diváky.

***

Opusťme Kladruby a vydejme se do Třeboně. Dřív, než vám prozradím souvislosti, bych se vás rád zeptal, jaké emoce vyčtete z výrazu toho krásného kavalíra, ležícího na koberci? Udělejte si tedy svůj názor, pokud jste milovníci psů, budete to mít možná jednodušší.

Už tušíte? Fotka je z lodi z výletu po rybníce, kam svého psa vzala mladá rodina. Na břehu kavalír vesele dováděl okolo svých lidí, bez bázně nastoupil, ale když se loď rozjela, ulehl na koberec, vyplázl jazyk a takto setrval až do návratu. Snad se mýlím, ale mám pocit, že má v očích nejistotu, ne-li strach. Možná se mu udělalo špatně, ale naštěstí ne natolik, aby zvracel nebo se při té plavbě prostě bál. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak doufám, že to jeho lidé poznali a už nikdy ho na podobnou akci nevzali

***

Pozor, had! Kobra černá. Tvor natolik vzdálený od savců, natož od lidí, že se jeho emoce neodvažuji ani odhadnout. Nebo jinak řečeno mi připadá, jako by žádné neměl a možná právě proto působí jaksi chladně a odtažitě, člověk si říká, že by si na něj měl dát pozor. A přes to přese všechno má s námi cosi společného. Znáte ten typ lidí, kteří působí bezvýrazně a za žádnou cenu nechtějí dát najevo své pocity? Možná kvůli tomu nevyhledáváme jejich společnost a vyhýbáme se jim, protože nedokážeme odhadnout, jací jsou a jak se zachovají. A přitom je mezi nimi spousta dobrých, upřímných, čestných a vstřícných lidí, kteří za svou výrazně introvertní povahu nemohou. Mimochodem, chovali jste někdy v náručí hada? Já ano, krajtu královskou. Byla sice chladná, ale na dotyk překvapivě příjemná a vůbec se mi nesnažila nějak ublížit.

***

Nu, vzali jsme to tak trochu křížem krážem, skákali z jedné emoce na druhou a já doufám, že jsem vás tím moc nenudil. Jestli ano, tak mi to odpusťte, jako odškodné vám na závěr nabídnu něco hezkého.

Poslední fotka je z umísťovací výstavy, ty se teď ze všeobecně známých důvodů bohužel nekonají. Stará babička si vybrala černou kočičku a chystá se ji vzít k sobě domů. Babička má radost, to je na první pohled jasné. Ale co ta kočka? Nejdřív se trochu vzpouzela v náručí, pochopitelně, byl to pro ni někdo nový a neznámý. Až to jednu chvilku skoro dělalo dojem, že by tu babičku mohla z nejistoty škrábnout nebo kousnout. Nakonec neškrábla, ani nekousla, jen jí svým drsným jazykem na potvrzení přátelství důkladně umyla bradu.

Tak hezký den všem a ať se vám daří nalézat v emocích svých bližních vždy jen to dobré.