Zpupné miminko

S koncem minulého roku definitivně dosloužila naše stařičká sedmnáctiletá pračka. Takový věk není na dnešní spotřebiče až tak úplně obvyklý, ale dlužno říct, že na jejím dlouhém životě měla nemalou zásluhu i moje Soňa.

Má drahá manželka totiž přistupuje k vybavení domácnosti s úctou a s respektem, o zesnulou pračku se po celý její život vzorně starala. Však taky jakpak by ne, vždyť taková pračka není jen obyčejná věc, je to přímo moudrá živoucí bytost, nemyslíte? Sama si přemýšlí, kdy má prát, napouštět, odstřeďovat, občas dostane hlad a nasytí se třeba ponožkou, jindy ji napadne nějaký vrtoch a ona se sama od sebe začne procházet a poskakovat po koupelně.

„Zavoláme opraváře nebo si pořídíme novou?“ Položila Soňa otázku, když už praččino poskakování dosáhlo takové intenzity, že hrozilo destrukcí obkladaček, případně shozením přilehlého umyvadla.

„Jo, opravář ji za bůhvíkolik tisícovek odnaučí poskakovat a ona si ve své stařecké vrtkavosti za pár měsíců vymyslí něco jiného, třeba se začne počůrávat. To tak, už bychom do ní jen cpali peníze, potřebujeme novou,“ odpověděla si Soňa na svou otázku, a bylo rozhodnuto.

Moje manželka oplývá nejen úctou a respektem k domácím spotřebičům, navíc je velice pečlivá při výběru nových. Bodejť by nebyla, když taková pračka je pomalu něco jako člen rodiny. Nebo vy byste si snad nastěhovali domů někoho, koho jste si předem pořádně neproklepli? Nenastěhovali, tak vidíte. Následovalo tedy období pročítání popisů a recenzí všemožných praček nejrůznějších typů, prokládané konzultacemi se sousedkami a kamarádkami. Nakonec padl verdikt a Soňa rozhodla, že si pořídíme pračku od výrobce XY  nebo YX (kvůli reklamě je nemohu jmenovat), typu 123 nebo 321 (jmenovat bych asi směl, ale nepamatuju si to). A že ji zajedeme koupit do prodejny P (to taky nesmím říct, můžu jen prozradit, že tam seženete všechno možné od nejmenší peckové baterčičky až po mamutí veleledničku, která se vám ani nevejde do kuchyně).

„Tahle pračka je lepší než támhleta v tomhle, ale horší v tamtom. A tady ta je pro změnu nejlepší v onom, ale pokulhává v tom druhém.“ „A umí tahle tamto i ono?“ „Samozřejmě, že umí, ale tamta to dělá lépe.“ Ano, v prodejně P jsme narazili na usměvavou, zkušenou a velmi ochotnou prodavačku, s níž moje Soňa doladila značku i typ vytoužené pračky. Obě však mezi sebou hovořily řečí, plnou pro mě zcela neznámých výrazů, a tak, než abych je zkomolil, radši jsem je nahradil zájmeny. Po chvíli jsem obě dámy přestal vnímat, zasnil se o voňavé turecké kávě s lahodným větrníkem a do reality mě vrátil až požadavek na použití platební karty.

„Ano, dovezeme vám ji ve čtvrtek dopoledne, namontujme, vyzkoušíme a odvezeme si tu starou,“ zněla závěrečná věta paní prodavačky, po níž následovalo už jen rozloučení a opuštění prodejny s dobrým pocitem, že takhle by se měli k zákazníkům chovat všude. Doma jsme pak společnými silami odpojili naši letitou nebožku a jali se vyčkávat věcí příštích.

„Proboha, co to je? Vždyť ji ti maníci před mýma očima vyzkoušeli! Vždyť nám přece všichni tvrdili, že tahle značka je prakticky bezporuchová!“ Nevím, jestli Sonin údiv nad projevy pračky miminka vykazoval větší díl překvapení nebo naštvání. Chápu sice, že miminka dokážou být pěkně uřvaná, ale toho, co nám předvedla nová pračka, se vylekaly i naše kočky, až zbaběle prchly do komory pod schody. Faktem je, že Soňa s prvním praním počkala na večer, až přijdu domů, navolila příslušný program a zpočátku si vychutnávala spokojené jemné vrnění a šplouchání nově pořízeného inteligentního přístroje. Zvrat přišel v okamžiku, kdy pračka pocítila potřebu odstřeďování a roztočila svůj buben na plné obrátky.

Ta strašná věc totiž začala vyluzovat zvuky, při kterých stydne krev v žilách nejen našim kočkám, ale i léty bojů protřelým udatným hrdinům. Skřípot a vrzání, jekot a svištění, až jsme se oba vyděsili, po chvilce hrůzy zavrhli spěšný únik střešním oknem a pračku nekompromisně vypnuli. Oba jsme spekulovali nad příčinou oněch strašlivých zvuků, přeli se, zda má to novorozené praččí strašidlo rozbité ložisko, špatně usazený buben nebo zda se jí u nás prostě jen nelíbí a ona se chce za každou cenu dostat pryč.

„Zavolejte si technika, domluvte s ním termín, on k vám přijede a buď pračku opraví nebo napíše potvrzení, že je neopravitelná, na jehož základě vám pak přivezeme jinou.“ Touto rozvitou větou nás o dalším postupu informoval človíček v reklamačním oddělení, když jsme se následující sobotu ráno vydali znovu do prodejny P, kde jsme tu obludu převlečenou za pračku před týdnem zakoupili. Nutno říct, že na rozdíl od oné prodavačky už nebyl zdaleka tak zkušený, spíš na nás dělal dojem mladičkého ouška, které tam slouží teprve pár dní a horečně přemýšlí, co v dané situaci dělat. Odcházeli jsme tedy s poněkud rozporuplnými pocity, zřejmě jsme čekali jednodušší postup, ale nedalo se nic dělat. Ouško pravděpodobně postupovalo podle instrukcí, které do sebe nasálo na nedávno absolvovaném firemním školení.

„Tak si představ, Honzo, že je všechno jinak,“ informovala mě má drahá polovice po telefonu hned v pondělí. Vyřčená věta by mě svým obsahem měla spíš vylekat, ale byla podána tónem, který naopak vzbuzoval naději. A taky že jo, má pilná manželka hned pokračovala: „Tak jsem to všechno vytelefonovala a vymailovala, a žádné potvrzení o praččině neopravitelnosti nebude potřeba, v pátek dopoledne nám ji přijedou rovnou vyměnit.“ Zaradoval jsem se a v duchu i nahlas svoji manželku vychválil až do nebes za to, jak vše aktivně vyřídila, zatímco já se zašíval v práci.

Zbytek celého dramatu už znám jen z doslechu, respektive ze Sonina telefonátu, neb onen inkriminovaný pátek jsem opět zbaběle prchl do práce. Ještě než jsem tak učinil, tak jsme se stihli domluvit, že se Soňa tentokrát nespokojí s krátkým odzkoušením proplachovacím programem, nýbrž že donutí onu adeptku na nového člena rodiny i k poctivému a plnohodnotnému odstřeďování.

„Tak už peru a všechno je pohodě,“ pravila Soňa, jakmile jsem přijal její hovor.

„A co teda bylo tomu původnímu zpropadenému praččímu mimiku, víš to?“ Vyzvídal jsem.

„Vím,“ triumfovala Soňa. A dlouze se rozhovořila: „Tentokrát přijela jiná dvojička maníků než prve. Nové miminko zapojili, před mýma očima odzkoušeli na krátkém programu s trochou prádla i s odstřeďováním, a pak se jali nakládat toho původního zpupného novorozence do auta, že ho odvezou. Přitom ho naklopili na stranu, koukli do něj zespodu a ztvrdli v rysech. Představ si, Honzo, hahaha, že odtamtud vytáhli pořádný kus polystyrénu, který má chránit buben při převozu a který tam ta původní parta prostě zapomněla. Chichichi. Ten způsoboval onen šílený kravál, jinak prý byla pračka v pořádku.“

Nakonec moje zákonná manželka dodala, jak maníci napůl kroutili hlavami nad blbostí svých předchůdců a napůl jim škubalo v koutcích, jak se jim chtělo smát. Leč zřejmě jako správným profíkům jim přišlo hloupé dát svoje emoce najevo, s vypětím sil udrželi vážnou tvář, poroučeli se a odjeli zpátky do prodejny P.

Banalita, řeknete si možná. Blbost, o níž nemá cenu psát. Nicméně představte si, že z pračky zpupného miminka vyndáte hromadu napůl rozepraného prádla, dopíráte ve vaně, a poté se jej čtyřručně mocnými zkruty pokoušíte aspoň trochu vyždímat. Načež vše rozvěsíte v nevelké koupelně, v níž rázem není k hnutí, k radosti svých koček způsobíte umělý déšť a sami spekulujete, jak dlouho nastalý stav praní ve stylu babiček potrvá.

Zdánlivě tedy nakonec všechno dobře dopadlo a miminko číslo dvě se má čilé k světu. Zbývá už jenom otázka, jaké kousky si na nás vymyslí, až trochu povyroste a přijde do pubertálního věku. Nevíte náhodou, kdy tohle zapeklité období u dnešních důmyslných praček nastává?