Pokud jste úzkoprsí, snadno se pohoršíte a nemáte rádi jadrnější humor, tak tenhle pokleslý článek radši ani neotvírejte a vraťte se k nějakému politickému povídání, kterého je tady habaděj. On totiž bude o, nu, však uvidíte.
Tematicky mě inspiroval obrázek, který jsem před pár dny objevil kdesi v hlubinách internetu. Byl na něm zamračený chlapík, tvářil se jako sto čertů a okolo pasu měl pneumatiku. Nikoli uzoučkou galusku jako od bicyklu, ba ani obyčejnou od osobáku, ale obrovskou, jako by ji šlohnul nějakému kamionu. Leč nebyla navlečená gumová, nýbrž vytvořená z jeho vlastního těla. Nu a pod obrázkem bylo lakonické varování: „Takhle dopadnete, když budete zadržovat větry.“
Ona je to s tím zadržováním větrů stejně legrace. Kdy a kde si můžeme pšouknout, abychom nevypadali jako nevychovaní hulváti? No v divadle rozhodně ne, ba ani na koncertě, a pokud nás náš milý nebo milá představuje nadcházející tchýni, tak to už vůbec ne. Rozhodně ne nahlas a v případě té tchýně radši ani potichu, neb jsme v jejím bytě novým elementem, a co kdyby to poznala po čuchu, že takhle z jejích blízkých nikdo nezavání.
Tiché pšoukání je zrádné a někdy dokáže vyhrocenou situaci ještě zhoršit. Jako kluci nezbední školáci jsme měli pšouky rozdělené do čtyř kategorií:
Sírius - není vůbec slyšet, ale smrdí jak veletucet pukavců, kombinovaných s tchořem.
Šumiduch - jenom takové lehké zaševelení nebo dokonce pohvízdnutí. Sice bychom o něm mohli tvrdit, že pochází od něčeho jiného než od úniku bioplynů, ale jeho smrad nás každopádně prozradí, i když není tak smrtonosný, jako ten předchozí.
Rachman - klasický nejběžnější pšouk, dle svého pojmenování trochu zarachotí a zavání tak nějak normálně, zpravidla podle toho, co jsme měli včera k večeři.
Nu a posledním není nikdo jiný než bivoj. Bacha, sice prakticky vůbec nesmrdí, ale není jej radno vypouštět v uzavřených prostorách. Svou zvukovou rasancí by totiž mohl nejen ohlušit přítomné osoby, ale též způsobit jejich zavalení, protože vyvolá středně velké zemětřesení.
Jak jste si možná všimli, u pšouků platí jedno bezpodmínečné pravidlo, že intenzita jejich zápachu je nepřímo úměrná hlasitosti. Z toho tedy vyplývá, že pokud bychom chtěli snížit úroveň svého společenského prohřešku tím, že pšoukneme tiše, naděláme víc škody než užitku. Anebo, řečeno stylověji, naděláme si do vlastních gatí. V lepším případě jen obrazně, v horším i doslova.
Ono to vypouštění větrů je stejně jedna z nejintimnější lidských záležitostí. Před léty k nám do chlapské party nastoupil jeden mladíček, říkejme mu třeba Matěj. Takto sice šikovný kluk a pracant, ale byl pořád nešťastný, nervózní, dělal chyby, a co mohl, to pokazil. „Kluci, ani nevíte, jak já bych potřeboval ženskou,“ svěřil se nám jednoho dne, když jsme se ho ptali, co s ním je.
Uplynulo pár týdnů a Matěj byl najednou jako vyměněný. Dobrá nálada, samý žert, úsměvy na tváři, nervozita pryč a na co sáhnul, to se mu podařilo. „Matěji, že ty máš holku?“ Zeptal se ho šéf. Načež se Matěj rozzářil jako měsíček, přiznal jak je zamilovaný, jen trochu utahaný, protože ho jeho nová přítelkyně od samé vášně nenechá pořádně vyspat.
Náš tehdejší šéf se nikdy s ničím nemazlil, v ten moment jen pokýval hlavou a vypálil na Matěje zdrcující otázku: „A už před sebou taky nahlas pšoukáte?“ (On sice použil poněkud tvrdší výraz, ale pro tuto chvíli zůstaňme ještě stylově decentní).
Jakkoli nám Matěj do té chvíle celkem dopodrobna vyprávěl o svém postelovém dovádění s chladnou hlavou, najednou zčervenal, polily ho rozpaky a jenom tak tiše špitnul: „Ne, tak daleko spolu ještě nejsme.“
Leč netřeba věšet hlavu, vypouštění větrů je natolik intimní, že existuje spousta lidí, kteří žijí v blízkém vztahu mnoho let, ne-li desetiletí, ale při potřebě pšouknout se stydí a prchají z dosahu svého partnera. Nu což, každý to holt máme trochu jinak, a pokud to vyhovuje oběma, není co řešit. Horší je, když žije větrová stydlivka s otevřeným pšoukalem (nebo obráceně), to aby se pak ten první styděl za oba, zatímco ten druhý je v pohodě, neřeší a vesele nahlas vypouští.
Nicméně žijeme v moderní době převratných technologií, a co nevymyslí člověk, to za něj stvoří umělá inteligence. Prosakují zprávy, že v dobře utajených laboratořích (kvůli konkurenci) připravují novodobí roboti zázračné pilulky proti plynatosti. Růžové pro ženy, které zbaví větry jejich původního odéru a nahradí jej vůní nejrůznějších květin. A modré pro chlapy (bacha neplést s viagrou) s nádechem vůně spalovacích motorů, čerstvého dřeva a tak dál, prostě co kdo má rád. A navíc jak ty ženské pilulky, tak ty mužské budou mít zvláštní přísadu, která způsobí zcela bezhlučný únik našich střevních plynů, takže budeme vypouštět voňavé síriusy (nebo sírie, jak se to k čertu správně skloňuje?).
Voňavý sírius, není to blbost? Ale to víte, že je. Vždyť jsem si taky z vás dělal prd... pardon, pšouk, prostě vás tahal za fusekli a to o těch pilulkách si bohapustě vymyslel, promiňte. Zkrátka a dobře nám nezbyde, než pšoukat vesele dál. Ale pozor, pšoukejme s rozvahou, sice asi ne zrovna na tom koncertě nebo v divadle, ale dávejme si majzla, ať nedopadneme jako ten maník s pneumatikou. A že se stydíte ulevit si před svým partnerem? No tak to zkuste, třeba se i on ostýchá právě kvůli vám. Prostě si zvesela začněte pšoukat spolu a uvidíte, že si i po tak dlouhé době budete najednou ještě blíž.
No nic, ještě jste tady nebo jste se pohoršili a utekli k hodnotnějším článkům, třeba těm politickým? Víte, ono to vlastně vyjde nastejno, politika je na prd a tohle moje dnešní povídání bylo o prdu. Však platí dávná a léty prověřená pravda, že pokud si ráno pořádně po lidsku pšoukneme, hned máme celý den veselejší.
