Lidé se dělí na ranní ptáčata a noční sovy. Klasické ranní ptáče s oblibou vstává za kuropění se slovy, že je v tuto pro ostatní tvory nekřesťanskou denní dobu nejčilejší a stihne toho nejvíce udělat, nicméně jakmile přijde večer, začne zívat, oči se mu klíží a hledí co nejdříve zalézt do svého hnízdečka. Noční sovy naproti tomu vstávají nejraději zhruba někdy před polednem, když je někdo vzbudí dřív, bývají nevrlé a otrávené, zato však pozdní večer považují za nejpříjemnější část dne, jsou v tento čas aktivní, společenské a většinou chodí spát až po půlnoci. Domnívám se, že v dnešní době je mezi námi více nočních sov, než ranních ptáčat a chtěl-li bych sám sebe zařadit do jedné z těchto dvou skupin, asi by se mi to bohužel moc nepodařilo. Spíše se kloním k ranním ptáčatům, ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy nenalezl zálibu ve vstávání za tmy, obávám se, že to není tak docela pravda. Večer se sice skutečně cítívám jako to ospalé ranní ptáče a po desáté hodině bývám už nejraději v posteli, ale během noci zřejmě nějakým záhadným způsobem metamorfuji, abych se ráno cítil jako noční sova.
Tolik tedy prozatím o ptácích, zaměřme pro změnu na chvilku svou pozornost k savcům, konkrétně k těm milým chlupatým klubíčkům, která nám s oblibou předou na klíně. Většina lidí, kteří sdílí své obydlí s kočkou domácí, se určitě setkala s pojmem Schrödingerova kočka. Jedná se o složitou vědeckou teorii z oblasti kvantové mechaniky, kterou normální smrtelník jako já těžko pochopí, nicméně kočky obvykle mívají schopnost, která je v této teorii popsaná. V praxi jde o to, že se váš domácí mazlíček občas umí vyskytovat na více místech zároveň, procházet zavřenými dveřmi a podobně. Představte si například, že chystáte pro svou rodinu něco dobrého k nedělnímu obědu. Vyndáte z lednice maso, a abyste ho mohli v klidu a nerušeně nakrájet, vezmete kočku, která se vám právě začala otírat o nohy, neb vycítila příležitost, že by mohla smlsnout něco dobrého a zavřete ji pro jistotu do předsíně. Začnete zvesela krájet, ale v tu chvíli vás něco důležitého vyruší, například když vám ratolest s rozzářenýma očima přinese cár ustřižené záclony z ložnice, takže musíte z kuchyně na pár minut odejít. Když se vrátíte, s údivem zjistíte, že větší část masa zmizela a zbytek se válí roztahaný po podlaze, protože si na něm pochutnala vaše kočka. Právě ta roztomilá číča, kterou jste před chvílí vystrčili ven do předsíně a která se na vás odtamtud nyní vyčítavě dívá přes sklo zavřených dveří nebo v lepším případě tvrdě spí stočená ve vašem oblíbeném křesle.
Možná si nyní, milí čtenáři, kladete otázku, proč tady kombinuji ptactvo s kočkami, a zda je vůbec možné postavit je vedle sebe, aniž by došlo ke střetům. Ano, možné to je, ostatně posuďte sami. Dcera našich sousedů a zároveň nejlepších přátel, oslavila osmnáctiny a její rodiče projevili obrovský smysl pro velkorysost, když se rozhodli, že jí vyklidí celý dům a na večer a noc se přesunou přespat k nám. Jednalo se o sobotní večer a já jsem byl shodou okolností doma sám, tedy pokud nepočítám naše dvě kočky. Sousedé dorazili krátce po osmé hodině, otevřeli jsme si dobré vínko, pustili se do povídání, hraní karet a občas jsme jukli na televizi. Ti dva se k sobě náramně hodí, až na jednu maličkost, on je občas noční sovou a ona ranním ptáčetem. Usnula po jedenácté hodině před obrazovkou, byla svou drahou polovicí odtransportována do naší ložnice a já jsem se uložil v dceřině pokoji.
Naše kočky nás ráno obvykle budívají chvalozpěvy na očekávané plné misky, ale v neděli bylo kupodivu ticho. Takové ticho, že jsem si o půl osmé říkal, i to ranní ptáče sousedka musí asi ještě spát a kočky zřejmě zaspaly také. Sešel jsem tedy dolů a nestačil jsem se divit. Kočky byly nakrmené a opravdu spaly, dávaly si však šlofíka po snídani. Sousedčina bunda byla pryč, ale boty nikoli, ty stály spořádaně na terase, kde jsme si byli večer zakouřit. Napadla mě otázka, zda kromě koček může mít Schrödingerovy schopnosti i člověk. Zda sousedka nakrmila naše miláčky, odčarovala si bundu a spí v ložnici vedle svého drahého nebo se přesunula domů, aniž by vyšla ven. Ještě mě napadlo, že bych mohl zkontrolovat koště, jestli stojí netknuté v komoře, ale taková varianta by se k ní hodila ještě míň, než nějaký ten drobný schrödingerovský úkon, to už by si spíš naše kočky sami otevřely konzervu z lednice a ohřály si ji v mikrovlnce. Po chvíli vstal i soused a ani on nedokázal nalézt smysluplné vysvětlení. Nu co, popili jsme ranní kávu, vzali sousedčiny boty a vydali se k nim zjistit, jak to vlastně ve skutečnosti bylo. Vysvětlení bylo nakonec prosté a ukázalo se, že sousedka je daleko víc ranním ptáčetem, než Schrödingerovou kočkou. Tiše vstala o půl šesté na první mňouknutí našich miláčků, které nestačilo vzbudit nikoho jiného, v klidu je nakrmila a odebrala se domů. Možná byla maličko nervózní a honila se jí hlavou otázka, jak asi vypadá jejich domeček po té narozeninové oslavě, a tak když nenalezla své boty v předsíni, půjčila si jedny ze sandálů, které tam míváme stále připravené a jejichž zmizení jsem si nevšiml. Nu a závěr? Ten byl na všem nejlepší a odehrál se v poledne, když jsem byl za své „ubytovací služby“ odměněn tak dobrou domácí svíčkou, jakou jsem už léta nejedl.
