Hrubě nesouhlasím s názorem, že neumím psát a protestuji proti takovému nařčení, i když zaznělo jen nepřímo. Však já vám ještě ukážu, zač je toho loket, za kolik prodávají v Pardubicích perník. Jen počkejte!
Jak vidno, náš zrzavý kocour Santík se nám poněkud naštval, když jsem si v pozvánce na nedělní umísťovací výstavu útulkových koček dovolil napsat, že jak on, tak jeho sestra Rózka se na rozdíl od Lindy nevydali na literární dráhu. Sice se mu za to hluboce omlouvám a zařadím sem to, co naškrábal, ale bude si muset chvilku počkat. Napřed si ukážeme pár obrázků z té výstavy, na níž 27 malých i velkých koček a kocourů ze 41 zúčastněných nalezlo nové domovy v dvounožčích rodinách.
Akce se tentokrát poněkud netradičně uskutečnila ve starobylých prostorách bývalého kláštera svatého Gabriela.
Tomu odpovídal i nezvykle rozsáhlý sál, v němž se kočičí mňoukání rozléhalo už před zahájením samotné výstavy.
Než jsem se stačil rozkoukat, tak už Orionek putoval z náručí paní útulkářky k usměvavému mladému pánovi.
Anetka se nemůže dočkat své nové kočičí kamarádky.
Andrejka s Vanesskou se stěhují spolu, však jsou taky holky na sebe zvyklé.
Joey a její nová lidská maminka, obě už mají leccos za sebou a budou se doplňovat ve svých životních zkušenostech.
Suzi se dočkala usměvavých adoptivních rodičů
A nakonec statná kočka s nezvyklým jménem Džusinka. Že by ve svém dávném kotětství milovala právě tento nápoj?
Kočky se rozběhly do svých nových domovů, já teď už konečně předávám slovo Santíkovi a jsem fakt zvědavý, co se mu podařilo sesmolit.
***
Jak jsme s Rózkou parádně vyzráli na naše dvounožce
Přímo jsme je dostali a pořádně jsme si to celé vychutnali. Nebylo to vůbec složité, stačila jen trocha strategie, špetka trpělivosti a byli naši. Musím pochválit ségru, protože ta mi při tom hodně pomohla, ale otcem myšlenky jsem byl samozřejmě já sám. Raději však začnu pěkně od začátku, abyste se v tom vyznali a neměli z toho myší guláš.
Včerejší večer. Dvounožka samička se vrátila ze svého celodenního focení a byla z toho všeho dost utahaná. Tak si doma sedla do křesla, zabalila se do deky a koukala na tu věc, co se v ní hýbou obrázky. Prý na nějakou romantiku, jak se dva nechtěli, pak se chtěli, ale nemohli se mít a nakonec se přece jen vzali. Dvounožci tomu říkají červená knihovna a já to svým kocouřím rozumem nechápu. Přece vím, jestli něco chci nebo to nechci. A když to chci, tak si za tím prostě jdu, abych to měl. Třeba myš, chytím ji a basta, to dá rozum.
Ale abych to nezamňoukal, tak zpátky ke včerejšku. Dvounožce samečka růžová knihovna nebere, tak si otevřel tu věc, co má spoustu papírových listů a dlouze do ní čučel. Říkají tomu kniha a on si četl o nějakém zvěrolékaři z Anglie, co se jmenoval Herriot. Jak dvě hodiny honil krávu po stráni, aby ji mohl ošetřit a když ji konečně chytil, tak ho nakopla. Tak tohle na rozdíl od červené knihovny chápu. Když mě zvěrolékař posledně ošetřoval, nebylo to nic příjemného a já ho chtěl kousnout. Ale pak jsem si to rozmyslel, protože mi ten člověk pomohl. Tohle by mohla vědět i kráva, když to ví obyčejný kocour. Lidé, kteří nám chtějí pomoct, se přece nekoušou ani nekopou.
Když přišel čas naší večeře, začali jsme se s Rózkou ozývat, že jako máme hlad a chceme nakrmit. A pak mě něco napadlo. Dvounožka je přilepená na televizi, nevnímá, tak na ni sehrajeme fintu. Zmlkli jsme a jen tiše a nenápadně se lísali k dvounožci, aby si toho jeho samička nevšimla. Odložil knihu, vstal, otevřel konzervu, naplnil naše misky a pak se hned vrátil ke čtení. Rózka mezitím skočila dvounožce na klín, aby odvedla její pozornost, pak se přidala ke mně a potichoučku jsme se najedli. Celé to netrvalo ani minutu a dvounožka si ničeho nevšimla.
Pak jsme šli ještě ven. To víte, je potřeba větrat, tak pořád couráme do výběhu a zpátky a nutíme dvounožce, aby nám otevírali okno. V tomhle mi ségra hodně pomáhá, dokonce jí na rozdíl ode mě nevadí, když tam leje jako z konve. Ona má totiž ještě huňatější kožíšek než já, pěkný přírodní, žádná umělina, hezky tři vrstvy, podsadu, pesíky a krycí chlupy. Pořádně to hřeje a odpuzuje vodu, takže ona ani neví, jak je mokrá a jak dvounožcům zmáčí stůl, podlahu nebo gauč, když se vrátí.
Potom to šlo všechno pěkně ráz na ráz, čas pracoval v náš prospěch. Dvounožec dočetl knihu, zívnul a šel do sprchy. Romantika v televizi skončila a dvounožka vypnula bednu. V tu chvíli jsem nastoupil já se ségrou a začali jsme na dvounožku pěkně nahlas dvojhlasně dotírat. Tvářili jsme se, že jsme neměli nejmíň týden v tlamičkách a že jestli nás okamžitě nenakrmí, padneme jí k nohám vysílením. Doběhli jsme ji, spolkla nám to i s navijákem a dala nám druhou večeři. Dřív, než se dvounožec vycachtal, tak jsme to slupli, když se vrátil a řekl ji, že jsme už jedli předtím, bylo pozdě.
A nebylo to vůbec poprvé. Když si to se ségrou šikovně načasujeme, dostaneme je takhle prakticky kdykoli, kdy se nám zlíbí. Ale aby to nevypadalo, že jsme sobečtí, rádi bychom se jim nějak odvděčili. Jakmile nám od toho včerejšího hodování trochu vytráví, budeme se muset podívat, jestli by se venku pro ty naše dvounožce nenašel nějaký vypasený myšák. Nebo radši hned čtyři, aby se dostalo na oba a taky na mě s Rózkou. Jak říkám, není nad čerstvě ulovené myší masíčko, jen nechápu, proč to dvounožcům nechutná, holt asi nevědí, co je dobré.
Promiňte mi mou zvědavost, ale závěrem bych se rád zeptal, jaké finty používáte vy při vymáhání jídla od svých dvounožců? To víte, není nad vzájemné sdílení kočičích zkušeností.
***
Tak nevím, nechci zde posuzovat úroveň Santíkovy literární tvorby, to nechám na vás, ať už jste dvounozí nebo čtyřnozí. A klidně mu to v diskusi řekněte otevřeně, však on se nedá a možná ho tím vyprovokujete k dalšímu škrábání.
Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
