Přímo jsem ji dostal a pořádně jsem si to celé vychutnal. Nebylo to vůbec složité, stačilo jen trochu strategie, špetka trpělivosti a byla moje.
Musím pochválit i ségru, protože mi při tom hodně pomohla, ale otcem myšlenky jsem byl já sám. Raději však začnu pěkně od začátku, abyste se v tom vyznali a mohli si to užít se mnou.
Včerejší večer. Dvounožce samičce nějak nebylo, prý snědla něco špatného tam u nich v práci. Tak si doma sedla do křesla, zabalila se do deky a koukala na tu věc, co se v ní hýbou obrázky. Prý na nějakou romantiku, jak se dva nechtěli, pak se chtěli, ale nemohli se mít a nakonec se přece jen dostali. Dvounožci tomu říkají červená knihovna a já to svým kocouřím rozumem nechápu. Přece vím, jestli něco chci nebo to nechci. A když to chci, tak si za tím prostě jdu, abych to měl. Třeba myš, chytím ji a basta, to dá rozum.
Ale abych to nezamňoukal, tak zpátky ke včerejšku. Dvounožce samečka růžová knihovna nebere, tak si otevřel tu věc, co má spoustu papírových listů a dlouze do ní čučel. Říkají tomu kniha a on si četl o nějakém zvěrolékaři z Anglie, co se jmenoval Herriot. Jak dvě hodiny honil krávu po stráni, aby ji mohl ošetřit a když ji konečně chytil, tak ho nakopla. Tak tohle na rozdíl od červené knihovny chápu. Když mě zvěrolékař posledně ošetřoval, nebylo to nic příjemného a já ho chtěl kousnout. Ale pak jsem si to rozmyslel, protože mi ten člověk pomohl. Tohle by mohla vědět i kráva, když to ví obyčejný kocour. Lidé, kteří nám chtějí pomoct, se přece nekoušou ani nekopou.
Když přišel čas naší večeře, začali jsme se s Rózkou ozývat, že jako máme hlad a chceme nakrmit. A pak mě něco napadlo. Dvounožka je přilepená na televizi, nevnímá, tak na ni sehrajeme fintu. Zmlkli jsme a jen tiše a nenápadně se lísali k dvounožci, aby si toho jeho samička nevšimla. Odložil knihu, vstal, otevřel konzervu, naplnil naše misky a pak se hned vrátil ke čtení. Rózka mezitím skočila dvounožce na klín, aby odvedla její pozornost, pak se přidala ke mně a potichoučku jsme se najedli. Celé to netrvalo ani minutu a dvounožka si ničeho nevšimla.
Pak jsem šel ještě ven. To víte, je potřeba větrat, tak pořád courám do výběhu a zpátky a nutím dvounožce, aby mi otevírali okno. Škoda, že mi v tomhle ségra moc nepomáhá, ale teď jak je zima, tak ven moc nechodí. A přitom má kožíšek ještě huňatější než já. Pěkný přírodní, žádná umělina, hezky tři vrstvy, podsadu, pesíky a krycí chlupy. Pořádně to hřeje a já ji nechápu, venku je přece spousta zábavy. Vlastně chápu, je to ženská a asi si nechce urousat tu svojí parádu.
Potom to šlo všechno pěkně ráz na ráz, čas pracoval v náš prospěch. Dvounožec dočetl knihu, zívnul a šel do sprchy. Romantika v televizi skončila a dvounožka vypnula bednu. V tu chvíli jsem nastoupil já se ségrou a začali jsme na dvounožku pěkně nahlas dvojhlasně dotírat. Tvářili jsme se, že jsme neměli nejmíň týden v tlamičkách a že jestli nás okamžitě nenakrmí, padneme jí k nohám vysílením. Doběhli jsme ji, spolkla nám to i s navijákem a dala nám druhou večeři. Dřív, než se dvounožec vycachtal, tak jsme to slupli, když se vrátil a řekl ji, že jsme už jedli předtím, bylo pozdě.
A nebylo to vůbec poprvé. Když si to se ségrou šikovně načasujeme, dostaneme je takhle prakticky kdykoli, kdy se nám zlíbí. Ale aby to nevypadalo, že jsme sobečtí, rádi bychom se naším dvounožcům nějak odvděčili. Zřejmě to zůstane na mně, když teď ségra moc nechodí ven. Až mi od toho včerejšího hodování trochu vytráví, budu se muset podívat, jestli by se venku pro ty naše dvounožce nenašel nějaký vypasený myšák. Nebo radši dva, aby se dostalo na oba a dvounožka si mohla napravit ten pokažený žaludek kvalitní čerstvou stravou.
PS: Promiňte mi mou zvědavost, ale závěrem bych se rád zeptal, jaké finty používáte vy při vymáhání jídla od svých dvounožců? To víte, není nad vzájemné sdílení zkušeností. Jo a nezlobte se za ty fotky, budu muset dvounožce samečka konečně naučit, jak se to dělá pořádně.
