Musím se přiznat, že některým lidským pohledům na život vůbec nerozumím. Představte si, že oni občas posuzují schopnosti svých bližních podle barvy srsti na hlavě, zejména u samiček. Někteří se domnívají, že ty světlostrsté nejsou tak inteligentní a šikovné, jako ty ostatní. A aby toho nebylo málo, snaží se toto hodnocení uplatňovat i na nás kočky, přirovnávajíce ty tříbarevné ke svým blondýnkám. Nicméně Honza s rodinkou se měl brzy přesvědčit o tom, že tomu tak zdaleka není.
Zanedlouho po odchodu Dorotky se Jana ve svých šestnácti létech začala věnovat kočičímu pečování. Pravidelně navštěvovala útulek, kde se společně s několika dalšími nadšenci starala o mé soukmenovkyně, které neměly to štěstí jako Damián, aby si našly lidi, kteří si je vezmou k sobě domů. Útulek spolupracoval s několika dalšími lidičkami, kteří dávali přednost domácímu pečování o opuštěné kočky a k novým majitelům je umísťovali přímo ze svých početných čtyřnohých rodin. Slovo dalo slovo, snad tomu pomohly Damiánovy pohledy hraného smutku z opuštění, snad vědomí toho, že úsloví „ve dvou se to lépe táhne“ neplatí jen u lidí, ale i u nás koček, zkrátka jednoho krásného dne přinesla Jana z jedné pečovatelské rodiny roztomilou mladičkou tříbarevnou kočičku Lindu, vlastně spíš hodně odrostlé koťátko.
Tříbarevné kočky skutečně nejsou hloupější nebo nešikovnější, než my ostatní, ony jsou prostě jenom trošku jinačí. U Lindy se tato odlišnost začala projevovat ihned po jejím příchodu k našim, a když se na moment přenesu do současnosti, musím mňouknout, že se postupem let prohlubovala. Linda dnes tvoří s Damiánem dvojici vskutku pozoruhodnou.
Damián se hned od počátku snažil dávat Lindě najevo svou nadřazenost a mimo jiné pro tento účel požíval jeden z prvků bohatého kočičího výraziva, totiž olizování na hlavě. Jak by zareagovala jiná, něž tříbarevná kočka? Buď by utekla, jsouc si vědoma své neznalosti nového prostředí, nebo by naopak byla natolik odvážná, že by si to nenechala líbit. Ne ta Linda, ta se prostě bezelstně hlasitě rozpředla a i když Damiánovo olizování po chvilce přešlo v menší útok, podruhé, potřetí, posté se ochotně nechala znova umýt. I když, pravda, dnes už mu následný útok zpravidla oplatí.
Co udělá běžná kočka v situaci, ve které ji hrozí, že si namočí tlapky do vody? Otočí se a prchá někam pryč do sucha, neb mokré packy jsou přece něčím vskutku nepříjemným. Ne tak Linda, ta miluje tekoucí vodu a umňoukala Honzu, aby s ní uzavřel jednu tajnou dohodu. Když se v kuchyni nebo v koupelně nikdo jiný nedívá, tázavě se mu podívá do očí, vyskočí na linku nebo na umyvadlo a Honza už dobře ví, co má udělat. Tenoučkým proudem pustí studenou vodu, aby si s ní mohla pacičkou hrát, drobné kapičky rozstřikovat po okolí a namočenou tlapku olizovat. A když ji to po chvíli přestane bavit? Seskočí zpátky dolů, když před tím zanechá nahoře pár mokrých otisků, akorát zapomene upozornit Honzu, že může tu vodu zase zavřít.
I když je Linda kočka docela obyčejná jako já nebo Damián a ze žádného šlechtického rodu nepochází, na některé běžné kočičí činnosti je příliš velikou mňaudámou. Například takové lovení, k tomu se ona přece nikdy nesníží. Od toho jsou tu jiní, Damiána má proto, aby ji ochránil od dotěrného myšího pokolení, a dobrůtky kočičí potravy ji přece nepřetržitě poskytují její lidé.
