Hned při svém prvním pohledu dolů na svět jsem zjistila, že zde nahoře musí uplývat čas nějakým jiným způsobem, pravděpodobně je o hodně zrychlený, protože za tu nepříliš dlouhou dobu od mého příchodu sem uběhlo dole celých třináct let a lidé tam psali rok 1996. Navíc jsem přišla na další odlišnost, některé věci jsou zde mnohem jednodušší, když jsem například chtěla vidět někoho na světě, vůbec jsem nemusela nikam chodit a hledat jej, stačilo se na něj intenzivně soustředit a hned se mi v mysli zjevil obraz, kde se zrovna nachází a co dělá. Také jsem rázem pochopila, či prostě sama od sebe najednou věděla spoustu věcí, které mi dříve zůstávaly skryté.
Byla jsem velmi překvapená, Honza se Soňou se sice moc nezměnili, ale Janička vyrostla ve velkou dívku a rodinka se navíc rozrostla o další děvčátko, sedmiletou Lucku. Horší to bylo s Honzovými rodiči, Anička byla velmi nemocná, bydlela sama v bytě vedle mladých a Vilíka jsem už vůbec nenašla, došla jsem k poznání, že už není mezi živými.
Honza zřejmě musel nějakým způsobem nakazit všechny tři holky svým „kočkomilectvím“ a já se stala svědkem příchodu dalšího kočičího člena rodiny. Obzvlášť malá Lucka toužila po kočce a společně s Honzou přemlouvali ostatní k jejímu pořízení. V té době už byla zaběhlá praxe kočičích útulků, které shromažďovaly kočky „bezdomovce“ a snažily se pro ně hledat nové domovy. Obdivovala jsem lidi, kteří v nich pracovali, starali se o spoustu mnohdy vystresovaných a na malých prostorách přehuštěných kočičích tvorečků, a jedinou odměnou za jejich péči býval pocit, že zachraňují životy zvířatům, která by jinak jen těžko mohla přežít a že se jim občas podaří pro některé z nich najít novou rodinu.
Byl podzim, Lucka se zotavovala z virózy a tak zůstala sama s Honzou, zatímco se Soňa s Janou vypravily na umísťovací výstavu koček, pořádanou jedním z útulků. Všichni byli tak nějak napůl domluvení a Honza s Luckou doma napjatě čekali, jak vše dopadne. Vstupné na výstavu bylo symbolické a zároveň velmi výmluvné, jedna konzerva kočičího krmení. Velký sál byl zaplněný stoly s kočičími přepravkami, uvnitř kterých se nacházela pestrá směsice spících, předoucích, zlobících, mňoukajících či v případě koťat občas i peroucích se tvorečků. Na rozdíl od honosných výstav ušlechtilých koček se však nejednalo o příslušnice žádných vznešených plemen, v drtivé většině šlo o obyčejné číči, sem tam se vyskytl nějaký kříženec. „Kdo z nich je nejhezčí?“ „ Nebo spíš nejpotřebnější?“ „Vybrat vůbec někoho, bude to v bytě se dvěma dětmi zvládnutelné?“ Takové otázky prolétaly Soninou hlavou za mocného Janina přemlouvání. Nevím, jestli odsud dokážu někoho tam dole svými myšlenkami ovlivnit, spíš se kloním k názoru, že bylo dočista náhodou, když si dámy nakonec vybraly kocourka, který se mi líbil nejvíc.
Nezapomenu na rozzářené oči těch dvou, co zůstali doma, když se Soně hned při příchodu do dveří vyklubala zpod kabátu hlavička zhruba půl roku starého krásného kocourka. Kromě bílé skvrnky na bříšku, linky pod krkem a tu či tam osamoceného chlupu měl kožíšek celý černý a mně cosi říkalo, že z něj bude tvoreček divoký, i když možná než až tak moc, jak jsem bývala já. Však si také z útulku přinesl jméno Čert, naši ho však trochu překřtili, dali mu jméno Damián, což sice zní o něco honosněji, ale významově může být chápáno obdobně.
