Lidé mají úplně jiný druh zábavy, než my kočky. Chytání myší je nebaví, a když už tuto činnost musejí provádět, tak neloví hezky přirozeně packami a tlamičkami jako my, ale pomocí nějakých divných umělých pastiček. Na stromy lezou jen, když musí a používají k tomu místo drápků žebříky. Mají však jednu zajímavou zábavu, kterou jsem odkoukala od Honzových rodičů a jejich známých a které se nyní věnuje i Honza a Soňa se svými přáteli. Používají k tomu lístečky s obrázky, kterým říkají karty, drží je v rukou a dávají na stůl, hrávají hru, která se jmenuje Černá kočka a náramně si přitom baví. Já ve svém dnešním vyprávění trochu změním téma, kdyby náhodou mé škrábání četli kromě koček také nějací lidé, tak jim tuto hru popíšu.
Tato hra se částečně podobá své novější počítačové variaci „Srdce,“ ale má trochu jiná pravidla a je mnohem zábavnější a zajímavější. Hrají ji čtyři hráči, dvojice sedící proti sobě hrají vždy spolu. Při hře dvou párů vznikají tedy kombinace hráčů, pojmenované „dívčí válka,“ tedy kluci proti holkám či řečeno v lepší společnosti gentlemani proti dámám, dále hra „nemanželská“ a nakonec „rozvodová.“ Tu posledně jmenovanou mohou hrát pouze páry, které jsou vůči sobě natolik tolerantní, že se kvůli případným chybám svých protějšků nepohádají do krve.
Hraje se jedním balíčkem kanastových karet, ale bez žolíků, jeden z hráčů důkladně zamíchá karty, nechá je sejmout svému sousedovi po pravici a rozdá celý balíček hezky po jedné, takže každý hráč jich dostane třináct. Každý pak vybere ze svých karet čtyři, které považuje za nejhorší nebo kterých se chce strategicky zbavit a pošle je obrácené obrázky dolů svému sousedovi po levici. Poté si mezi své zbylé karty zařadí čtveřici, kterou obdržel od souseda zprava. Pak začne vlastní hra, první štych vynáší hráč, sedící vlevo od rozdávajícího, ve štychu se musí přiznávat barva, ale nemusí se přebíjet. Kdo dá na stůl nejvyšší kartu barvy, kterou určil vynášející, bere daný štych a při příštím štychu sám vynáší. Uhraný štych si hráč položí na svou hromádku, karty obrátí obrázky dolů kromě srdcových a „černé kočky,“ jíž je piková dáma, které pěkně a přehledně vyloží, aby na ně všichni viděli. Účelem je hrát tak, aby ve štyších protihráčů skončilo co nejvíc karet s trestnými body, jimiž jsou právě ty vyložené. Srdcová dvojka až desítka je za 1 bod, kluk a dáma za 3, král za 5 a eso za 10. Černá kočka je za 20, ale pokud je uhrána v prvním nebo v posledním štychu, je za 40. Spoluhráčům, sedícím proti sobě se body sčítají, pokud někdo z nich uhraje čistou hru (nemá ani jeden štych), odečte se dvojici 10 trestných bodů. Po odehrání všech štychů se zapíše uhrané skóre a hraje se dál, tentokrát rozdává hráč, který minule vynášel první štych. Celá hra končí, jakmile jedna dvojice dosáhne 200 či více trestných bodů, ta tedy prohrává. Pokud však obě dvojice dosáhnou toho limitu najednou, hraje se do 250, dále do 300, případně dál až do úplné ztráty vědomí. Jeden večer se obvykle hraje na „dva vítězné zápasy,“ při zvláštních příležitostech se hrává takzvaná kočka tříbarevná. V ní se hrají tři hry, postupně se vystřídá každý s každým, hraje se tedy jedna dívčí válka, jedna nemanželská a jedna rozvodová.
Ve slušné hráčské společnosti je nežádoucí, aby si spoluhráči nějakým předem domluveným způsobem sdělovali, jaké má kdo katry a jak tedy mají hrát. Například soustava důmyslně vymyšlených způsobů kopání pod stolem, mrkání, kašlání a podobně je tedy zapovězená, neboť je jasné, že kdo by ji použil, stejně by z případné výhry nemohl mít radost. Ke komunikaci mezi spoluhráči slouží strategie hry a já se teď zmíním o některých jejích prvcích, které jsem odkoukala od lidí.
Klasika: Když má někdo rozdanou černou kočku, nejlépe se jí zbaví tak, že ji namaže do štychu protihráčů, když je vynesená a přebitá barva, kterou už nemá. Ve chvíli, kdy je sám na štychu, vynese barvu, od které má nejméně karet, čímž svému spoluhráči říká „potřebuji, abys nesl tuhle barvu.“ Pokud má spoluhráč potřebné karty, štych vezme, případně danou barvu ještě jednou otočí vysokou kartou, aby zůstal na štychu, a pak vynese co nejnižší, nejlépe dvojku. Pokud se tento signál podaří a černá kočka je úspěšně namazána, říká se tomu klasika.
Kontrolní chroust: Pokud hráč, který vynáší jako první, nemá černou kočku a k případnému kočičákovi (kočičáci jsou pikový král a eso) má dost dalších pik, vynese nízkou piku. Tím svému spoluhráči říká „pokud můžeš a máš čím, hurá do nich.“ Jakmile se jeho spoluhráč dostane na výnos, buď kontrolního chrousta potvrdí další pikou a nastane velký hon na černou kočku v rukou protihráčů, nebo v opačném případě zahraje barvu, kterou sám potřebuje.
Aby bylo jasno: Hráč, který má černou kočku a k ní málo pikových karet, takže se může bát „vypikování,“ vysílá svému spoluhráči SOS tak, že vynesenou piku přebije jedním z kočičáků, i když není na štychu poslední. Lapidárně tím říká: „Ten za mnou mi na kočičáka černou kočku nepoloží, protože ji mám já sám.“
Podobných strategických herních prvků může být víc a záleží na sehranosti celé party, kolik si jich osvojí, či zda si dokonce vytvoří nějaké své vlastní. Jedno je však jasné, hra v černou kočku má tolik možností rozdání karet, odkladů a navíc tolik způsobů hry jednotlivých hráčů či sehranosti dvojic, že je pokaždé jiná a nikdy se vám neokouká. Nad celou hrou nebdí na rozdíl od jiných karetních her kartibůh, ale „velká kočka“ a celá hra se odvíjí od toho „jak si kočka lehne.“ Při hře je třeba se vyvarovat hrubých chyb, protože, pokud se takové chyby nějaký hráč dopustí, velká kočka se urazí a dvojice nemá šanci ten večer cokoli vyhrát.
Milí čtenáři z řad lidí, chcete-li, zkuste si Černou kočku zahrát a máte-li doma kočky skutečné, chovejte je při hře na svých klínech, ony vám budou svou kouzelnou kočičí mocí přinášet potěšení za hry a pomáhat k výhrám. Milé čtenářky z řad koček, pokud uvidíte, že vaši lidé tuto hru hrají, buďte jim při ní nápomocné svou přítulností a hlasitým předením, neb vězte, že kdo hraje Černou kočku, je dobrým a šťastným člověkem.
