Včera v poledne se mi naskytl nádherný pohled. Soňa dokončovala nedělní oběd, příbory už měla pěkně nachystané na stole, a když nandávala na talíře, zavolala na Honzu, aby přišel ocenit její kuchařské umění. Ten všeho nechal a celý natěšený se hrnul ke své židli. „Co to je? Moje židle je obsazená? Jak je to možné?“ Pomyslel si, když přišel, a měl pravdu. Na jeho místě se těsně nad úrovní stolu černala Damiánova hlavička, jako by si představoval, že se ty dobrůtky chystají právě pro něj a on je sní u stolu společně se svými lidmi. Jen nevím, jak by si poradil s tím příborem.
Také jsem za svého života provozovala tento sport, jako ostatně většina koček, a naši lidé si pro nás za to dokonce vymysleli poněkud nelichotivé označení. Příčumčí. Dlužno říct, že Linda tuto disciplínu poněkud zanedbává a přijde si jenom výjimečně jednou, dvakrát líznout. Zato Damián by naopak mohl soutěžit o olympijskou medaili, neb nevynechá jedinou příležitost a kdykoli může, tak loudí. Když lidé jedí u stolu, tak jim v lepším případě sedí u nohou a drápky, zaťatými do kalhot se dožaduje alespoň malého ochutnání, v horším případě ho musejí opakovaně shazovat dolů s prázdné židle. Běda však, když si chtějí udělat pohodlí a vezmou si jídlo třeba do obývacího koutu. To po nich neustále chodí, snaží se jim olizovat talíř a vůbec je otravuje tak dlouho, dokud ho nevynesou ven a nezavřou dveře. Jenže ani potom nemají klid, musejí poslouchat jeho láteření, které je natolik hlasité, že pro něj dveře nejsou nižádnou překážkou. Je až s podivem, co všechno je Damián ochoten vyškemrat a sníst, když mu to dají z ruky. Třeba červenou řepu, suchý chleba, kousek kiwi, zkrátka věci, kterých by se ani nedotkl, kdyby je nalezl ve své misce.
Tahle Damiánova slabost pro mlsání má však i jednu světlou stránku. Jak už jsem vám kdysi vyprávěla, je to kocourek útulkový a kotětství, které neměl nikterak růžové, se neblaze podepsalo na jeho zdraví, takže musí každou chvíli užívat kdejaké pilulky. Jenže, i když je ochotný smlsnout kdeco, prášky mu odjakživa nevoní. Párkrát jsem viděla, jak se mu je lidé snažili podat klasickým způsobem, tedy pevně podržet, otevřít tlamičku a vsunout co nejdál. Jenže většinou to skončilo krvavými šrámy a pilulkou, vyprsknutou někam pod skříň.
Po čase Honzu se Soňou napadlo balit mu prášky do mletého masa. Napřed pěkně několik voňavých kousků bez pilulky, pak tiše a nenápadně jeden s léčivou náplní a na závěr ještě tak tři, opět s chutí ničím nepokaženou. Poprvé slavili úspěch, podruhé ještě jakžtakž také, ale potřetí? Damián jakoby nic, pěkně spapal všechny kousky šťavnatého masíčka, aby si pilulku schoval někde v tlamičce a nakonec ji nenápadně vyslintal někde za rohem. Jenže tento potupný postup ho nebavil a od příště ten důležitý nechutný kousek tvrdošíjně odmítal.
Bylo tedy načase vymyslet něco jiného a Soňu napadlo, že když ten kocourek tak bezmezně miluje tavený sýr, budou se mu pilulky, rozdělené na více malých částí pěkně obalovat v něm. Sýr je měkký a lepkavý a Damián tak nic nepozná. A hurá, nápad fungoval. Asi tak rok a skončil přesně v době, když byla rodinka na dovolené a úkol kočičího léčení převzali sousedé.
Další nápad byl Honzův, použít něco, co Damián miluje ještě víc, tedy jogurt, a drobné čtvrtičky prášku obalovat v něm. Dlužno uznale mňouknout, že tento postup také nebyl tak úplně k zahození a Damián jej byl ochotný akceptovat až do chvíle, kdy byla Soňa s Honzou někde pryč a kočičí péči měla na svých bedrech Lucka.
V těchto podzimních dnech bere Damián už zase své užívání a lidé naň vymysleli další fintu. Tentokrát pilulku rozdrtí v malém ozdobném hmoždířku po babičce na jemný prášek a v hluboké misce jej smíchají s vrchovatou polévkovou lžící jogurtu s označením Fantasie. V pátek a v sobotu zbaštil Damián tuhle léčivou směs s náramnou chutí, ale včera se už dost ošíval. Tak jsem zvědavá, ještě ho čekají dvě dávky a já si ani dnes, ani zítra nenechám ujít tu napínavou chvilku, která nastane těsně předtím, než půjdou lidé spát.
