Ve víně je pravda

„Lojzo, dvojku bílý Rulandy, jako každej tejden.“ Tak dneska jsou to akorát dva roky, co se mi zabil můj jedinej syn. To je strašný. Bože, proč já mu tehdá to blbý lezení po horách nedokázala rozmluvit.

„Děkuju, Lojzo, jste hodnej. Už jsem se bála, že tentokrát nebudu moct přijít. To víte, ty naše potvůrky zlatý na ňáký dovolený nekoukaj. Navíc Leonrad začal kulhat, tak musel zasáhnout veterinář. Naštěstí měl jenom zalomenej dráp, ale u těch velkejch šelem je to pokaždý trochu problém.“

Třeba mě Fanda tam odshora vidí. Jak nám bylo po odchodu jeho táty spolu dobře. Často mi říkal, abych si našla někoho jinýho, Myslel to dobře, ale já jsem byla takhle spokojená. To víno je dneska skvělý, škoda, že tady nemůže bejt Fanda se mnou.

Co to sem leze za chlápka, dyť vypadá skoro jako ten můj Fanda, kdyby byl o ňákejch třicet let starší. Ježíšmarjá, snad nejde k mýmu stolku.

„Dobrý den, ano, je tady volno.“ Jo, místo tu mám, ale to si nemohl sednout jinam? Dneska jsem opravdu nechtěla bejt nikým rušená.

„Mám bílou Rulandu.“

„Jo, je dobrá, tady pokaždý.“

„Ale kdepak denně, jednou za tejden.“

„Nejste náhodou ňákej zvědavej?“ Ještě aby po mě vyjel, o to teda fakt nestojím.“

„Jo ták, že vám dneska přidali v práci. Tak proč to nejdete oslavit s rodinou?“ No, to jsem si myslela, že si nechá nalejt to samý, co mám já. Takový týpky znám. Ale co, třeba s ním bude sranda a já trochu zapomenu na to smutný výročí. Nakonec odejít můžu vždycky.

„Tak ona vám utekla s jiným, když se ukázalo, že jste neplodnej?“ Jen jestli nekecá, tady to na mě zkouší a ta jeho na něj čeká doma s večeří.

„No, chápu, ale spermií od neznámýho dárce jste se bát nemusel.“

„Však já vím, chyby děláme všichni... Společně láhev? Hergot, vy jste ňákej rychlej. Ale předem vás varuju, abyste si nedělal žádný naděje.“

„Já jsem Zdena. Na zdraví, Petře, na vaše.“

„Tak teda na tvoje, ale s tím tykáním jsem měla přijít já. O tolik starší zas nejsi.“

„Mám ti povídat o sobě? Ale kdepak, na mně nic zajímavýho nejni. No jo, jen běž, když bez tý cigarety chvilku nevydržíš.“

Holka, máš nejvyšší čas zdrhnout. Dyť ho vůbec neznáš a víš, co s tebou dokáže udělat alkohol, zvlášť v takovým horku. Co by tomu asi řekl Fanda? No, ten mi neporadí, to si mám hodit korunou? Hele, Petr se už vrací.

„Kdepák, ty šaty jsou ze sekáče. Ale stejně děkuju. Cože, ta je pro mě?“ Že on místo tý cigarety skočil vedle do květinářství. No, kytku jsem už nedostala, ani nepamatuju. Řekl mi, že mi to sluší a že mám smutný oči. Bodejť bych neměla.

„Tak jo, já ti to teda povím, budeš první, kdo to ode mě uslyší celý. Ale napřed mi dolej, prosím.“

„Dík. Bejvala jsem vdaná, ale to už je dávno. Zezačátku to bylo krásný, narodil se nám syn. Ale pak se to celý nějak pokazilo, asi jsme za to mohli oba, a když bylo Fandovi deset, tak jsme se rozvedli. Bydleli jsme sami se synem, já si na to zvykla a začala bejt zase spokojená, byly to dobrý roky. Jak vyrůstal, pak šel študovat na střední. Jenomže v posledním ročníku se skamarádil s nějakou partou kluků, co lezli po horách, a to byl konec... Nezlob se, dál nemůžu, zbytek si domyslíš... Dneska jsou to od tý tragedie dva roky...“

„Ne, nelituj mě, kvůli tomu ti to tady nevyprávím. Prostě jsem naměkko a ty jsi Fandovi docela podobnej, to je celý.“

Tak jsem ho tím teda nakrmila, to si ode mě snad ani nezasloužil. Asi to taky neměl v životě jednoduchý. Je docela milej a stou kytkou mě překvapil.

„Petře, promiň, že jsem si z tebe udělala vrbu, seš hodnej, že jsi mě vyslechnul. Počkej, já si odskočím.“

Proboha, to snad ne, já jsem vožralá... To jsme u toho stihli vypít dvě flašky? Holka, pomalu, nebo na ten záchod nedojdeš. Vzpamatuj se a neblbni, víš, že už žádnýho chlapa nechceš.

„Petře, nezlob se, mně je ňák blbě, musím domů. Ne, dobrý, mám to jen kousek a zejtra se vyspím, mám volno. Opatrovat ty svoje miloučký lítý šelmy v ZOO jdu až pozejtří.“

„Ty mě odvedeš, to budeš hodnej. Tady máš dvě kila, přece to nebudeš platit celý. Mlč už.“

Snad nebude chtít, abych ho pozvala na kafe. To by byl trapas, doufám, že je trochu soudnej.

„Jo, tady v tom baráčku na konci ulice bydlím, dovnitř už dojdu sama. Díky za všechno, seš hrozně milej. Ahoj, buď vopatrnej, je pozdě.“

***

Druhý den odpoledne.

Jsem já to ale kráva blbá. Tolik už jsem jich poslala do háje, najednou se objeví jeden, kterej mi nejni tak úplně lhostejnej a já se před ním tak ztrapním. Ale co, kašlu na něj, stejně mám nejradši ty svoje veliký kočičky divoký.

Včera mi říkal, že si vzal malýho černýho kocoura z útulku. Ňákýho Čertíka, co se tam před časem dostal dost zbědovanej. Některý lidi jsou potvory, ale tenhle Petr bude fakt férovej. No, škoda, můžu si za to sama.

Šmarjá, to je von, přijel sem autem, už leze ven a jde k mejm vrátkům. Budu dělat, jakože nejsem doma.

„Už běžím, Petře, ahoj, co tady děláš?“

„Pojď dál, jsem ráda, že ses stavil, ale nemám ti co nabídnout. Akorát jahodovej koláč, co jsem si upekla.“

„Ty ses dočista zbláznil, proč mi to dáváš, tohle já od tebe přece nemůžu přijmout.“ Takovej nóbl prsten, dyť to má punc, to je přece zlatý, on je úplnej cvok. A ještě kartička, cože, srdce, navždy?

„Ne, nenavlíkej mi to… Tak aspoň ne na levej prsteník... Děkuju moc, ten je tak krásnej. Čím jsem si...? Prosím tě, co to povídáš, sedni si, nekleč tady přede mnou.“

„Petře, co to děláš? To přece nemůžem, dyť mě skoro neznáš? Petře, počkej, já nevím, já...“

„Petře, blázínku... Pojď ke mně... Oááách...“