Úraz

„Můžu si sem k vám přisednout?“ Optal se mě neznámý pán s kelímkem kávy v ruce na předzahrádce nejmenovaného nadnárodního řetězce, nabízejícího své produkty kávy milovným zákazníkům.

„Samozřejmě,“ zvedl jsem na moment oči od mobilu a pokynul tomu člověku k vedlejší židličce. V sousedství nadnárodního kávotvorného řetězce sídlil obchod, ve kterém jsme se chystali s manželkou zakoupit cosi do kuchyně, a já nyní čekal, až má drahá dorazí. Přijít pozdě na rande s dámou je vrcholem neslušnosti, neřku-li se svou vlastní, přišel jsem radši s velkým předstihem a stihnul skočit si na kafe. Podařilo se mi ukořistit poslední volný stolek na předzahrádce, neznámý pán už takové štěstí neměl a náhoda ho poslala ke mně.

Vrátil jsem se k displeji svého mobilu, chtěl se znovu ponořit do poutavého článku od jedné ze svých oblíbených blogerek, ale něco nebylo v pořádku. Možná taky znáte takové ty nepopsatelné rušivé myšlenkové vlny, které na vás někdo vysílá a kvůli nimž se nemůžete na nic soustředit. Znovu jsem tedy zvedl oči a všiml si, jak se ten nově příchozí pán dívá přímo na mně. Zaregistroval můj pohled, maličko se jakoby nervózně ošil, a pak promluvil: „Nezlobte se, že obtěžuju, můžu vám něco říct?“

Na pojišťováka, který vám chce vnutit zaručeně nejlepší povinné ručení, nevypadal. Mohlo mu být tak padesát, tvářil se omluvně a jeho výraz zároveň napovídal, že si zřejmě neprošel zrovna nejlehčím životním údobím. Tiše jsem přikývl, načež se ten neznámý pán rozhovořil.

***

Celé to byla vlastně moje vina. Ten večer se mi udělalo špatně od žaludku, postěžoval jsem si manželce, ona mi chtěla dát černé uhlí a takové ty prášky, co se na tohle normálně užívají. Jenomže nám všechno došlo, doma nic nebylo, tak mi nabídla, že skočí do lékárny, ale musela do centra, protože bylo pozdě a jinde už měli zavřeno. Že já ji tehdy nezarazil a neřekl, že to počká do druhého dne. Prostě jsem ji tam nechal jít, ona vyrazila a už se nevrátila, kvůli mně spěchala, přebíhala ulici a srazil ji auťák.

Když dlouho nešla, zkoušel jsem ji pořád volat, ale pochopitelně to nemohla vzít, vzal to až někdo na příjmu ve špitále, kam ji odvezli. Nic kloudného mi nedokázal říct, jenom mě strašně vyděsil, tak jsem se sebral a běžel tam, žaludek, nežaludek. Tam mě k ní nepustili, řekli jen, že musela na sál a že nemá cenu, abych tam čekal, do rána tak jako tak nebudou vědět o moc víc. Víte, pane, já o ni dostal strašný strach, navíc jsem měl horečku, málem to se mnou seklo a ani jsem nevěděl, jestli z jednoho nebo z druhého.

Nechci vás svými řečmi zdržovat, určitě máte důležitější věci na práci, tak to zkrátím. Vyšlo najevo, že chtěla chytit tramvaj, večer už to moc často nejezdí, z chodníku přeběhla před stojící dodávkou, přes kterou neviděla, že přijíždí auto a vlítla mu přímo před čumák. Měla mnohačetná zranění včetně úrazu hlavy, málem byla na místě mrtvá. Jak jsem se tohle dozvěděl, řeknul jsem si, že nepřežít to, asi bych skočil pod vlak a vypravil se za ní. Přežila, chodil jsem za ní do nemocnice prakticky každý den, byla v umělém spánku napojená na přístrojích. Vyhlídky dlouho nebyly dobré, pořád se nevědělo, jestli bude žít a já se pak pokaždé doma rozbrečel. Asi jako v každém manželství jsme měli občas spory a na mě najednou přišly výčitky svědomí, že ne vždy jsem se k ní choval tak, jak bych měl. Uvědomil jsem si, co všechno pro mě znamená a nedokázal si představit, že bych mohl žít bez ní.

Potom se začala po tělesné stránce postupně pomaličku lepšit, ale duševně byla mimo. I když ji probrali z toho umělého spánku, tak vůbec nemluvila, bezvýrazně koukala okolo sebe, jen občas vydala nějaký neartikulovaný zvuk. Nepoznávala lidi kolem sebe, ani se neusmála nebo nezamračila, když jsem k ní přišel.

Když jsem se ptal doktorů, jestli se mi vrátí, nedokázali mi nic říct, spíš mě strašili, než aby mi dávali naději. Vlastně jim to nevyčítám, asi mě chtěli připravit na nejhorší. Bylo to hrozně těžké období, jak jsem se napřed radoval, že mi neumře, tak teď bylo všechno pryč, no, jestli jste taky ženatý a máte svou manželku rád jako já, tak si to asi dovedete představit, promiňte.

Dneska po poledni mi volala jedna sestřička, víte, taková, která v pacientech vidí lidi a na jejich blízkých pozná, jak moc jim na nich záleží. Tahle sestřička mi zatelefonovala sama od sebe, řekla, že jestli můžu, tak abych přišel co nejdřív, ale víc mi toho nechtěla prozradit, to prý nesmí. Z jejího povzbudivého tónu jsem poznal, že nejde o jobovku, strašně jsem znervózněl, rozklepala se mi kolena jako zamilovanému puberťákovi, utrhnul jsem se z práce a okamžitě vyrazil. Cestou jsem si kladl otázku, v jakém stavu svou manželku uvidím, na jedné straně jsem si dělal naděje, ale na druhé jsem se bál zklamání.

A pak, pane, pak jsem se podruhé narodil. Eliška mě poznala, bylo to, jako by se jí zčistajasna vrátil rozum. Mluvila sice tichým unaveným hlasem a bylo znát, jak se vyrovnává s tím, že pro ni jakoby zmizely tři měsíce života, ale byla v obraze. Držel jsem ji za obě ruce, ona mě jemně svírala a ze všeho nejdřív se mě zeptala, jestli mě už nebolí ten žaludek. Pak se na chvilku zarazila, uvědomila si ten časový odstup a řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Karle promiň, odpust mi, co se stalo, já tě miluji a chci jít domů.“ Pane, jestli jsem se předtím několikrát rozbrečel až doma, tak v tu chvíli se mi to stalo rovnou tam před ní, až mě začala konejšit. Ani si nedovedete představit, jak jsem šťastný.

Teď mi promiňte, už poběžím, doktor mi slíbil, že pokud bude všechno v pořádku, tak mi ji za pár dní pustí a já se rozhodnul, že to dám doma z gruntu do pořádku. Hned dneska začnu s malováním, udělám to žlutou, tu má Eliška nejradši. Víte, já mám takovou radost, že bych to nejradši vykřičel do celého světa, tak jsem to musel říct aspoň vám, nezlobte se na mě, že jsem vás zdržel.

***

Tak jestli cokoli, tohle jsem od toho neznámého cizího pána opravdu nečekal. Když domluvil, zatvářil se uspěchaně, že jsem mu akorát stihl podat ruku, poděkovat za svěření a popřát mnoho štěstí. Pak už jen sebral svůj prázdný kelímek od kafe a zmizel mi z očí.

Měl jsem takový zvláštní pocit, nevím, jestli si to dokážete představit. Přišlo mi, že na rozdíl od všech negativ a tragédií, které se okolo nás odehrávají častěji, než bychom si přáli, udělal tentokrát osud dobrou věc. Ačkoli jsem toho člověka vůbec neznal, byl jsem velice rád, že to nakonec dobře dopadlo, a když pak za pár minut dorazila moje manželka, možná jsem ji trochu překvapil silou stisku svého obejmutí.