My tříbarevné kočky o sobě tvrdíme, že jsme něco jako čtyřnohé blondýny. Vůbec ne hloupé, jak někteří s oblibou říkají, ale svérázné, každá z nás trochu jinak. Kdo kdy měl s nějakou co do činění, ví své.
Dříve než se budeme věnovat těmto krásným a vznešeným stvořením, podívejme se na pár útulkových koček, které se budou ucházet o naši přízeň na umísťovací výstavě. Je a mnohé další najdeme příští neděli 8. října od 11 do 17 hodin ve starobylých prostorách kláštera svatého Gabriela, na adrese Holečkova 10, Praha 5.
Družná roční Anetka
Roztomilý pětiměsíční Fanoušek
Přítulný dvouletý kocourek Fifa
Hravá černá čtyřměsíční Lentilka
Vstřícná krásná roční tříbarevka Matylda
Hrdý čtyřměsíční hravý Orionek
Tulivá svébytná sedmiletá Rossy
Další tříbarevka, hravá pětiměsíční Vanesska
Maličko vyjukaný milý pětiměsíční Venoušek
Hodný trochu nesmělý roční Vikýsek
A teď už konečně zpátky k těm tříbarevkám. Možná si ještě někdo z vás vzpomene na Lindu, kočku, která u nás prožila celý svůj šestnáctiletý život. Na rozdíl od ostatních nikdy nelovila, při hrách nevytáhla drápky a měla literárního ducha. Nyní vám nabízím jedno z jejích povídání, vlastně to poslední, které naškrábala v době, když už cítila, že se vydá za duhový moct.
***
Tři přání
Nikdo by neměl zůstat sám. Kočka, pes, ba ani člověk. Chvilka se přežije, ale jak plyne čas, přijde stýskání a každý by měl mít na blízku někoho ze svého živočišného druhu, aby mu nebylo smutno.
Můj životní partner černý a divoký kocour Damián pocházel z útulku. Své rané kotětství tam prožil v pestré společnosti mnoha dalších koček, které též čekaly na nové člověčí rodiny. Pak si vybral svůj dvounohý personál, dostalo se mu takové péče, jakou si zasloužil, jenomže zůstal sám. Časem zjistil, že je mu smutno po kočkách a vymňoukal si kamarádku. Byla jí Dorka, šlechtična, jejíž pradávní předkové pocházeli až od dalekého jezera Van v Turecku. Nádherná vznešená éterická bytost, tolik kontrastující se svým druhem. Prý na ně býval hezký pohled, když Damián běžel a ona vedle něj jakoby plula vzduchem.
Jak už to občas bohužel bývá, Dorce nebylo dáno dlouhého života. Zhruba po roce a půl se ve své odvaze pokusila přeprat automobil. Nastaly dny smutku, dvounožci si to dávali za vinu a vyčítali si, že tomu nedokázali zabránit. Damián opět zůstal sám a zase mu bylo teskno. Zhubl, zpasivněl, dokonce přestal pěstovat jeden ze svých nejoblíbenějších sportů, jímž byl myšilov.
A tak jsem zákonitě přišla na řadu já. Byli jsme si s Damiánem blízcí původem, též já pocházela z útulku, i když mnohem menšího než on, z domácího depozita.
Ze mě a Damiána se stala sehraná dvojka, občas jsme se sice trochu poškorpili o teritorium, ale milovali jsme spát hezky čumáček vedle čumáčku na jednom dvounožci. Však jsme to s tím naším personálem dovedli pěkně skoulet, třeba když jeden z nás kontroloval zakázané území na kuchyňské lince a druhý hlídal u dveří.
Damián byl o tři roky starší než já a ve svých patnácti létech mě opustil. Vydal se na druhý břeh a já najednou zůstala sama. Dlouho jsem zvažovala, jestli si mám vymňoukat nějakou novou kočičí družku nebo druha, ale pak jsem se rozhodla, že to neudělám. Přece jen jsem už byla dáma v létech, měla jsem ráda svůj klid, a tak jsem si mňoukla, že než se nervovat s nějakým ukňouraným kotětem, dám se raději na škrábání. Nakonec úplně sama jsem nezůstala, mám ve svém okolí spoustu kočičích a dokonce i dva psí kamarády.
Jenomže čas běžel dál, minulo mi šestnáct a já cítím, že se zanedlouho vydám za Damiánem. Víte, my kočky to poznáme předem. Nyní je jaro roku, který dvounožci označují číslem 2015 a žáby ze sousedovic jezírka kuňkají, že bude nezvykle horké léto. Můj šestý smysl mi říká, že někdy na jeho sklonku odejdu.
A tak si dovolím mít vůči svým dvounožcům tři přání. Chtěla bych, aby si po mně zase pořídili další kočičí stvoření. Je mi úplně jedno, jestli tak učiní za týden po mém odchodu nebo třeba až za rok, to nechám na jejich cítění.
Avšak jak už jsem mňoukala dřív, nikdo přes veškerou dvounožčí lásku a péči nemůže být úplně spokojený, pokud je sám. A tak mé druhé přání je nasnadě, chtěla bych, aby se po čase v mém nynějším domečku usadilo alespoň osm kočičích tlapek a dva ocásky. Výběr nechám na dvounožcích, ale potěšilo by mě, kdyby si ty nožky a ocásky byly už od samého začátku nějakým způsobem blízké.
Před časem jsem se rozhodla ukrýt několik svých škrábání do starého koberce na půdě s tím, aby je můj dvounohý asistent po mém odchodu objevil, přeložil do lidštiny a dopravil k vašim očím. Nu a s tím souvisí mé třetí přání, chtěla bych, aby toto škrábání vydal jako poslední. Bude mým rozloučením a poděkování všem čtyřnohým a dvounohým, kteří měli tu trpělivost číst mé výtvory.
Pokud je ten můj dvounohý asistent aspoň maličko soudný a vnímavý, věřím, že jej vydá nedlouho před tím, než se v jeho domečku opět rozezní nové mňoukání a předení.
***
Lindina přání jsem s láskou splnil, tohle povídání vydal nějaký čas po jejím odchodu jako závěrečnou kapitolu její tvorby. A poté jsme si pořídili sourozence Rózku se Santíkem, kteří sice nejsou tříbarevní a ani se nevydali na literární dráhu, ale přinášejí nám spoustu rošťáckých radostí. Tak pokud si na nedělní výstavě nějakou číču vyberete a odvezete domů, naplníte tím i její život štěstím a ona vám bude celý čas vděčná. A věřte, že bude úplně jedno, jestli to bude ta „čtyřnohá blondýna“ nebo jestli bude mít kožíšek úplně jinak zbarvený.
Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
