Tady nejde jen o Uber nebo Airbnb

Je to taková v uvozovkách „občanská výpomoc za úhradu.“ Taxikáři zuří, zejména ti letištní, to by tak hrálo, vozit se levně k aeroplánům. Hoteliéři z toho též nejsou nadšení a obec úřednická si se sdílenou ekonomikou neví rady.  

Kdo však má jasno, je státní zaměstnanec z ministerstva financí Rudolf. Ale nepředbíhejme událostem, vezměme všechno pěkně od začátku.

„Pepane, potřeboval bych přeštukovat kůlnu, už to mám celý opadaný a ty víš, jak jsem na tyhle věci levej. A neboj, rozhodně nebudeš škodnej.“ Fanda ajťák dobře ví, že nejlepší kšefty se sjednávají v hospodě. A tak zrovinka tam vyrukoval se svou prosbou na zedníka Pepu. Ten se podrbal ve vlasech, ze zadní kapsy montérek vytáhnul ošoupaný notýsek a zalistoval, až se mu na stůl k půllitru snesla hromádka cementu. „Tak jo, Fanouši,“ odpověděl, „příští sobotu v sedum ráno buď připravnej, sežeň to a ono.“ A vyjmenoval mu všechen potřebný materiál.

V inkriminovaný den se Pepa dostavil k Fandovi a pustil se do práce. Fanda mu přidával štuk a nosil lahváčky ze sedmého schodu od sklepa. Jeho Věruš pohostila Pepu vynikajícím guláškem a ještě si k tomu vzala šatečky s parádním výstřihem. To víte, když máte pěkný výhled, hnedka se vám líp pracuje. K večeru bylo hotovo a Pepa si Fandovi řekl přesně o tolik, aby bylo vidět, že si cení své práce, ale aby ho přitom nenatáhnul. Ošidit kamaráda? To se přece neděla.

Uběhlo čtrnáct dní a ti dva se zase sešli v hospodě, tentokrát začal Pepa: „Fanouši, nekouknul by ses mi na počítač? Nó, ten noutbůk nebo jak se tomu říká. Ňák se poslední dobou seká a já tomu vůbec nehovím.“ Fanda si prohrábl bradku, vytáhnul z náprsní kapsy telefon, přitom vypadla i fleška a s cinknutím se odrazila od držadla půllitru. Pojezdil prstem po displeji a povídá: „Helejď se Pepane, přines ho sem pozejtří v pět odpoledne, v práci mám zrovna krátkou, tak na to juknem.“

Pozítří ve smluvenou dobu Pepa přinesl svůj noťas a Fanda se do toho pustil. Vytáhnul brejle, připojil se na hospodskou wifinu a zálohoval, přeinstalovával, odvirovával, obnovoval a tak dál. Dokonce vyčistil myš a půjčeným luxem od hostinského vysál všechen ten cement a cigaretový popel, který Pepa natrousil do klávesnice. Ten mu zatím nechal nosit dvanáctku na svůj účet a objednal křupavý řízeček. Dokonce se domluvil s paní hostinskou, takto se svou švagrovou, aby si oblékla tu vypasovanou sukni, co jí tak ladně obepíná boky. To víte, když máte výhled na pěkné pozadí, hned vám to líp myslí. Za tři hodinky bylo hotovo a Fanda si Pepovi řekl férově o tolik, jak se to mezi kamarády dělá.

Kůlna byla naštukovaná, počítač zase šlapal jako hodinky a všichni byli spokojení. Jenomže ouha, nikdo z nich si přitom nevšimnul státního zaměstnance Rudolfa. Nenápadného panáčka, který si nedávno koupil v sousedství tu pěknou vilku, co byla zabavená v exekuci a on ji přes šikovnou známost dostal pod cenou. Dolfík tiše vysedává v hospodě v růžku u malého stolku, postává za ploty sousedů a pořád si něco zapisuje do sešitu ostře ořezanou tužkou. Nemusí se bát, že by si ho někdo všimnul, je nenápadný a drobného vzrůstu. Ale abyste si nemysleli, že je to nějaký zakrslík, to on rozhodně není. Co mu pánbůh odepřel na výšce, to mu mnohonásobně vynahradil na sebevědomí.

„Jeden nahodí barák, jinej opraví počítač, první za to dá druhýmu peníze, druhej prvnímu taky zaplatí.“ Zadumal se Rudolf, když si večer pročítal své zápisky. „A takhle to tady na vsi chodí pořád. To přece není možný, to je něco podobnýho jako Uber nebo Airbnb.“ Při pomyšlení na Uber a Airbnb se Dolfík zamračil. „Lidi si tady platí za služby a stát z toho nic nemá, s tím se musí něco udělat. Jenomže co? Je toho moc a uhlídat se to nedá. A kdybychom si zaplatili tisíce udavačů nebo to hlídali drony, vyšlo by to státní kasu moc draho a stejně bychom neuhlídali všechno.“ Rudolf se zasmušil, až mu v puse zhořkla lehká kola, jeho nejoblíbenější nápoj.

Pak se chtěl odreagovat a pustit si video, nějaké porno, které si tuhle stáhnul. Jakmile vzal do ruky vypálené cédéčko, tak mu svitlo. „No, vida,“ zachechtal se sám pro sebe, „už to mám. Ti z ochrannejch autorskejch svazů na to šli od lesa. Je vidět, že mají pod čepicí. Vymohli si deset procent z ceny každýho prodanýho datovýho nosiče. Berou to pro jistotu, kdyby si na ten nosič nějakej obejda něco nelegálně nahrál.“

Dolfík sáhl do ledničky pro láhev čerstvé lajtky a začal plánovat. „Až bude po volbách, zajdu za novým ministrem a předložím mu plán. Řeknu mu, aby zavedl novou desetiprocentní daň ze služeb a ze zakoupenýho zboží. Z písku, cementu, vápna a dalších stavebnin, aby stát netratil, až zase bude nějakej Pepa štukovat nějakýmu Fandovi. Z výpočetní techniky, až se bude Fanda hrabat Pepovi v počítači. Z jídla, pití a oblečení, až se ti dva budou při práci cpát, chlastat pivo a koukat na ženský. A samozřejmě taky z aut, benzínu, nafty, ubytování, ložního prádla a vybavení bejváků, aby to pokrylo ten Uber s Airbnbem. No prostě ze všeho.“

Nakonec se Rudolf zasnil: „Panečku, to je nápad, novej ministr to určitě pořádně ocení. Přidá mi nejmíň těch deset procent, abych na tom svým plánu nebyl sám škodnej. Nebo radši víc, abych na tom taky něco vydělal.“

PS: Celou tuhle nepěknou záležitost jsem si sice vymyslel, ale přesto buďme obezřetní. Tihle úředničtí panáčkové jsou snaživí a jeden nikdy neví, jaké nové nařízení se jim zas zrodí v hlavách. Tak až si zas budeme takhle po sousedsku domlouvat nějakou práci, koukněme do rohu hospody nebo za plot, jestli tam jeden z nich nestojí. Poznáme ho celkem snadno, podmračeně se krčí ve snaze být nenápadný a všechno si zapisuje precizně ořezanou tužkou do sešitu s pečlivě narýsovanými okraji.