Srdcaři Škodovkáři a všichni další, kterým v žilách místo krve koluje benzín a pro něž je hluk spalovacích motorů tou nejkrásnější hudbou, v řad nastoupit! POZOR! Přímo hleď, stroje obdivuj!
Nebudu zapírat, jsem Škodovkář. V Embéčku mě můj taťka poprvé posadil za volant, když mi bylo čtrnáct. Na silnici mě sice nepustil, ale nechal mě popojíždět po opuštěné cestě v polích. Ten auťák jsem pak léta dojížděl, když si můj táta koupil Stopětku. Když Embéčko dosloužilo, pořídil jsem si Stodvácu pro běžné ježdění i pro rodinné cesty na dovolené. A teď? To byste určitě neuhádli, vozím se ve Fábii.
Proto jsem prostě nemohl jinak a z nedělní akce veteránů v Roztokách nad Vltavou zvolil pro článek právě Škodovky. Vezmu to hezky od Favorita a budu couvat v čase. Některé typy jsem tam neviděl, tak ty musím přeskočit. A kam až docouvám? Nechte se překvapit.
Škoda Favorit, rok 1990 (favouš)
Škoda 120L, rok 1987 (stodváca)
Měli jsme úplně stejnou fešandu jako je na obrázku. Vydržela čtrnáct let.
Když cestou rupnul klínový řemen, požádala se dáma, aby zapůjčila punčochu. Ta se napnula přes řemenice a dokázala posloužit jako dočasná náhrada. Zajímavé situace vznikaly, když se tak stalo někde v lese a spolujezdkyní byla hezká neznámá stopařka.
Škoda 100, rok 1975 (stovka)
Jo, jo, rádo to rezlo. Nejoblíbenější prevencí byl tehdy gumoasfalt. Nebo rezistin, ale ten se těžko sháněl.
Škoda 1000 MB, rok 1969 (embéčko)
Měli jsme starší typ, táta ji koupil v roce 66. Vydržela přes dvacet let.
Tehdy si ještě člověk dokázal udělat (nejen) na motoru leccos sám. Ne jako dnes, kdy je to samá elektronika a s každou blbostí se musí do servisu.
Při popojíždění v dlouhých kolonách se ve velkých vedrech motor rád přehříval. Obvykle trochu pomohlo zapnout topení na plný výkon.
Ta nenápadná páčka na benzínovém čerpadle sloužila k ručnímu napumpování paliva do karburátoru před startem se studeným motorem. Jinak si člověk dlouhým startováním vytloukal baterku a v zimě by to často ani nenatočil.
Škoda Octavia super, rok 1962 (oktávka)
Bylo mi deset, začínaly prázdniny a jeli jsme se strejdou a s tetou k rybníku. Z vedlejší se vyřítil náklaďák, my skončili ve škarpě a já měl na půlku prázdnin ruku s sádře (tehdy ještě nebyly bezpečnostní pásy). Nicméně byl to skutečně super auťák.
Řazení pěkně pod volantem.
Škoda Felicia, rok 1959
Tak tohle byla opravdu lahůdka. Taky patřičně drahá a samozřejmě jako ostatní auta na pořadník. Kdo neví, co to bylo, tak v těch dobách nešlo jen tak přijít a koupit si auto. Člověk si musel pěkně vyzvednout číslo a čekat, až na něj dojde řada. Běžně to trvalo i několik měsíců.
Škoda Tudor, rok 1947
Když motor nechtěl naskočit, startovalo se klikou. Možná v té době vzniklo rčení, "ty máš ale kliku." Holt kdo neměl kliku, nenastartoval a pokud ho nikdo neroztlačil, měl smůlu.
Škodovkáři a ostatní automilci, POHOV!
Další reportáž z této akce chystá Soňa. Budou v ní krásní veteráni jiných značek a také něco pro dámy, móda starých časů.
