Soutěž o novou lásku - hlasování

„Santíku, začni.“ „Díky... Nazdar, lidi a zvířata, tak už jsme zase tady. Pěkně si to prohlídněte a koukejte honem rychle všichni hlasovat...“

„Počkej, počkej, bráško, nesmíš být tak hrr, tady vystupujeme na veřejnosti, tak musíme trochu kultivovaně.“

„Promiň, ségro, vždyť mě znáš, začni raději sama.“

„Tak ještě jednou. Dobrý den, vážení čtenáři a soutěžící z řad dvounožců a čtyřnožců. Předně bych se vám chtěla omluvit za to divoké entrée mého zrzavého bratra, on občas není k udržení. Děkuji vám za vaše krásné obrázky a podmanivé, mnohdy až dojemné příběhy. Sešlo se nám tu deset dvou a vícečlenných týmů a vy nyní budete rozhodovat, které z nich se vám nejvíce líbí. Poté, co si je všechny hezky beze spěchu a v klidu prohlédnete, klikněte na příslušný odkaz a hlasujte pro své favority. Děkuji“

„Jasně, ségro. Neberte ji zas tak vážně, ona je někdy až trochu moc upjatá a nedokáže se pořádně odvázat. Ale jinak je to fajn holka, v životě bych ji za jinou nevyměnil. Ale abych to nezamňoukal, pusťte se do toho a obdivujte, obdivujte, obdivujte. Protože všichni ti dvounožci své čtyřnožce adoptovali z ulic či útulků, a to se, na mou nevycválanou kočičí duši, nějak počítá. Ale teď moment, Rózka vám chce ještě něco říct.“

„Jen drobnost, pak už nebudu zdržovat. Hlasovat můžete celý týden, tedy do pátku 24. února. My pro vás se Santíkem potom připravíme závěrečný článek s vyhlášením vítězů...“

„...A s překvapením, zapomnělas mňouknout. Jo, a ještě, dvounožci, kdybyste taky chtěli pomoct nějakým opuštěným kočkám, přečtěte si tenhle článek, přespříští víkend popadněte přepravku a upalujte na tu umísťovací výstavu.“

„Santíku... Nezlobte se na něj, on je snad nenapravitelný.“

***

1. Jan a Michala

Kočka Myška? A neni to blbý?

Na podzim '89 jsme se ujali zatoulaného kotěte. Když tu kočičku má novomanželka poprvé uviděla, nadšeně vypískla: „Ale to je roztomilá myšička!“ A už jí jinak neřekla.

Ženské prostě mají zvláštní mazlivé výrazivo. Dokonce tak říkala i mně (ani nechtějte vědět, jak mi říká dnes). Ale co s tím?

Musela zasáhnout třeskutá inteligence pána a vládce teď už tříčlenné rodiny. Kočku Myšku jsem promptně přejmenoval na Mišku, tedy Michalu. Záhy převzala vedoucí úlohu a vládla nám tlapkou nesmlouvavou, leč spravedlivou, krásných dlouhých 20 let.

V létě 2010 jsme si byli u kolegyně pro koťátko, tentokrát kluka. Když ho ta moje zahlédla, vykřikla: „Ale to je roztomilej myšáček!“ No nezabili byste ji?

Takže už asi víte, jak se jmenuje náš kocour a proč. A teď qdvnpí mě omluvte. sdnpo Michal mi chodí sfnlolvcb po klávesnici, abych ergbů si konečně všiml, že wdvůok má prázdnou mističku.

Na obrázcích jsme s Michaelou společně odpočívali i pracovali.

2. Věra a Zrzík

Jsou to už dva měsíce, kdy jsme si z umísťovací výstavy v pražské kavárně U Chlupatýho ducha přivezli  kocoura jemného a vděčného Zrzíka. Po příchodu z práce nás spolu se psem nadšeně vítá, velmi šikovně se umí najíst. Má sice jen jeden zub, ale ani trochu mu to nevadí, umí spořádat i malé granulky pro koťata a miluje drobně nakrájené maso. Moc rád se chová a dokáže hodiny příst. Asi nám vypráví o těžkém životě kocouřího bezdomovce. Na fotce sleduje Zrzík v televizi Zázraky přírody :).

3. Pavla, Šimša a Evík

Kluci po zvířátkách toužily už delší dobu a v prosinci loňského roku se seběhlo pár náhod, které nám připomněly se po nějaké té kočičce poohlédnout. Vybrali jsme si podle fotky jednu kočičí slečnu a domluvili si schůzku v dočasce. Malý zádrhel nastal, když ke kočičí slečně Labutěnce (Evelíně) "patřil" i její nejlepší kamarád Šimonek, se kterým vytvořili nerozlučnou dvojku, jen se poznali. Manžel kočičku nikdy neměl a původně souhlasil jen s jednou. A jak to bývá, neodolal a kočičky máme adoptované dvě. Uznávám, smutné oči jsem na něj dělala vcelku intenzivně :) A protože u nás nikdy nic nejde jen tak jednoduše, z kočičí slečny se po týdnu vyklubal kočičák :D To je tak, když si na víno pozvete kamarádku veterinářku! Holt kocourek bude nadobro Evik, Evinka a Evelínka, jméno se nám měnit nechce. A já už opravdu nevím, kde bych si tu druhou ženskou posilu do rodiny sehnala :D

4. Kristýna a Matylda

Matylda je moje cca 16ti letá ,,babička‘‘. Našli jsme jí, když měla asi dva roky. Toulala se po naší vesnici a my jsme jí prostě nemohli nechat jen tak, na pospas osudu. Tak jsme si jí vzali :). Později jsme zjistili, že jí lidi viděli i mnohem dál – několik desítek kilometrů od naší vesnice, takže odkud přišla nikdo neví… Má dva křivé zuby (a skoro všechny ostatní už vypadané), což vždy upoutá pozornost. Není to nějakou vadou, ale proto, že byla týraná a někdo jí kopal do čumáku. Asi do jejích osmi let se strašně bála, jen když viděla muže, který hýbal s nohama (např.: kopal do míče apod.), takže jí určitě týral nějaký chlap… Teď už je naštěstí v klidu. Je sice hodně stará, ale je naprosto vitální! Miluje pohyb, běhání po lese… Je hluchá, ale i přesto jsem jí naučila několik základních povelů (sedni, lehni, pac, sudy, na vodítku, hop, kláda (agility)) – reaguje na pohyb ruky (ale musí v ní být pamlsek =)). Má povahu teriéra – dokázala by hrabat do hlíny třeba celý den. Na cizí kočky i psy, kteří se jí ‘‘nelíbí‘‘ je celkem ostrá, ale k našim kočkám i psům se chová, jako by byla jejich máma a dokáže je ochránit i před velkým psem! Pro celou naší rodinu je to nejúžasnější pes. Jsem ráda, že se nevzdala a došla až k nám!
NEKUPUJTE, ADOPTUJTE! – stojí to za to :D

5. Jana H., Toníček, Madlenka, Karolínka a Pralinka

Už to budou dva roky, co na mě jukla Toníčkova chlupatá tvářička ze stránek OS Podbrdsko a okamžitě bylo rozhodnuto. Madlenka, kočička, kterou jsme našli, bude mít kamaráda. Toník zapadl do rodiny jako kamínek do mozaiky. A aby nás nebylo málo, na jedné umísťovací  výstavě jsem se zakoukala do kočičky Karolínky, tak se k nám také přistěhovala.

 No, a protože čtyři jsou víc než tři, našla u nás domov před pár týdny nechtěná a vyhozená kočičí slečna Pralinka. Moc přejeme všem chlupáčům bez domova, aby se jim podařilo najít teplé pelíšky a plné misky u hodných lidí. Radost, štěstí a láska, co nám dávají, stojí za to. 

6. Olga, Nynyška a Zuzanka

Psal se rok 2002. Dcera jezdila do vesnice na Moravě, kde bydlel její tehdejší přítel. Byla tam mouratá kočička, která už několikrát měla koťata, ale nikdy žádné z nich nepřežilo. Tentokrát jedno koťátko přinesla, možná věděla, že se sama nepostará. Nynyška měla poškozené jedno očičko, přesto měla jako všechna koťata tam skončit u kravína - nebyla by tam přežila, nejspíše by ji přejel traktor nebo jiné neštěstí. Dcera ji ale přivezla ke mně, do Prahy - a nerozloučily jsme se už do jejího posledního dne. Pět let bojovala s cukrou a potkávaly ji i další strázně, trochu moc na jednu malou kočičku. Ale Nynyška byla veliká bojovnice a byla to moje životní kočka, rozuměly jsme si beze slov a stále jsme byly spolu. Odešla mi vloni před Vánocemi a pořád mi bolestně chybí, beruška moje.

Psal se rok 2006 a já jsem začala uvažovat o tom, že k Nynyšce přibereme chlupatou kámošku. Jak vůbec došlo k tomu, že jsem k Nynyšce chtěla druhou kočičku, by bylo na samostatné vyprávění. Stalo se ale v městě Bechyni, že dcera jedné mojí kamarádky přiběhla domů celá promočená a v rukách nesla rozmáčenou kartonovou krabici, v které mňoukala čtyři koťata. Někdo se jich chtěl zbavit tak, že je strčil do krabice a hodil do potoka, už poměrně velká asi dvouměsíční koťata - vůbec si neumím představit, co koťata v té krabici prožívala. Podle toho, jak byla nalezena, dostala koťátka souhrnné jméno Plaváčci. Kamarádka je dala dokupy a pak jim začala hledat domovy. Článek uveřejněný na internetu jsem našla já a byla z toho láska na první pohled. A tak k nám přijela Zuzanka.

7. Manžel Jany N. a Thálie

Dobrý den, jsem kočička Thálie a posílám svůj příběh. Na začátek vlastně ani nechci moc vzpomínat. Bylo nás hodně kočiček u pána, který nezvládal péči ani sám o sebe, měly jsme tam často hlad a z dvojnožce strach. Ale co jsme měly dělat. Když mi bylo asi šest let, tak dvojnožec umřel a nás kočičky si rozvezly tety z tzv. Devítek (Devět životů) do různých depozit. Já jsem bydlela u depozitní tety Ivany a nejdřív jsem se hrozně bála. Depozitní teta už si myslela, že jsem někam utekla, než zjistila, že se mi podařilo se napresovat pod lednici. V depozitu jsem byla asi rok - nikdo mě nechtěl, že jsem prý moc obyčejná. Pak si mě ale odnesli dva dvojnožci a ti zase každý den říkají, že jsem ta nejkrásnější a nejsladší micina na světě. Tak já nevím, lidi v tom maj asi pěknej zmatek. To je mi ale jedno, hlavně že mám konečně svůj vlastní měkoučkej pelíšek (ve kterým samozřejmě nikdy nespím), plný bříško a spoustu mazlení. A to bych přála všem kočičkám.

8. Klára, Julišák a Cliff

Zrzounek Julišák si "kočičí maminku" sám vybral, když se jednou v létě objevila na vesnici. Jako malé kotě zaťal drápek a nedal jinak, než se s ní musí do džungle velkoměsta.

Psí kluk Cliff je tak trochu záhadou. Můžeme se jen dohadovat, co zažil, než se z útulku vydal do nového domova. Rád lítá venku a spí v peřinách.

9. Markéta s Leonardem a Penny von Molákova

Nalezeni 26.10. 2015 večer vyhození v igelitce v Molákově ulici. Byla zima, tma, ulice liduprázdná. Jen můj synek tamtudy šel z hudebky. Neměl tam takhle potmě co dělat, ale zapomněl mobil, kterým si přivolával odvoz a proč zvolil zrovna tuhle temnou a opuštěnou trasu sám neví. Uslyšel nějaké pištění a po chvíli hledání našel zdroj ve výkopu u rozestavěného domu. V pištící tašce byla dvě koťata. Ani nevím jak to mohl poznat, protože když s tím nálezem přiletěl domů a vyndali jsme je, klidně bych uvěřila i tomu, že jsou to malé vydry. Malilincí novorozenci, 81 a 91 gramů. Slepí, s pupečními šňůrami. Moc šancí jsem jim nedávala, ale synovo "maminko maminko, ty je zachráníš" vyhnalo manžela do hyper super zverimexu, kde jim koupil koťatovské mléko a maraton se rozjel - každé dvě hodiny ve dne v noci rozmíchat mléko, injekční stříkačkou nakrmit koťata, namasírovat bříška, uložit do vyhřívanéh 
o pelíšku, vyvařit pomůcky na krmení. Celá akce zabrala zhruba 1,5 hodiny. Pak půl hodiny spánek a repete. Vše vylepšeno návštěvami na veterině, protože koťata nebyla v nejlepší kondici a krom pravidelného dojíždění na injekce jsme domácí krmící rituál ozvláštnili ještě drcením minitabletek antibiotik na osm minihromádeček, jejich ředěním a vpravováním do minitlamiček. Obzvlášť Leonard byl mistr v jejich nenápadném vypouštěním druhým koutkem tlamičky. Krom péče o koťata si z časového úseku 26.10.- 6.12. 2015 prakticky nic nepamatuju.  6.12. je paní doktorkaprohlásila za zachráněné a tak šťastně bydlíme s kočkami. 
V květnu 2016 se v rámci přípravy Penny na kastraci ukázalo, že to není kočička, ale kocourek kryptorchid. Zkoušeli jsme mu změnit jméno na klučičí, ale nepodařilo se, takže je to kocourek Penny a může být rád, že se nám povedlo začít o něm mluvit v mužském rodě :-) 
Můj závěr je, že jsme šťastní, že nás taková šťastná náhoda svedla s kočkami dohromady a pak také ten, že jsme neměli čekat na náhodu a už dávno dát domov nějakým opuštěným kočičkám. Pořád jsem se odhodlávala, že si pořídím kočku až jednou..... Díky osudu, který nečekal na žádné AŽ. Takže pokud někdo také čekáte na "až jednou", nečekejte, jednejte. Mohli byste o hodně hezkého přijít. 

10. Ivana, Kočina a Koči

Zdravíme všechny soutěžící i čtenáře. Dovolte nám představit se. 

Jsem Kočina, dvacetimesíční kočičí dáma, černá jako noc. Našli mě jako kotě vyhozenou někde u popelnic. Dostala jsem se do dočasného domova přes Moravskoslezský spolek na ochranu zvířat v Ostravě. Ošetřili mě, nakrmili, vykastrovali  a čekala jsem, až mi představí nějaké zájemce, abych si mohla vybrat, kdo mi bude sloužit. Proč jsem si vybrala tuto paničku? Protože správně říká, že každý má mít svou černou kočku.

A já jsem Koči, mourovatá devítiměsíční puberťačka. Potulovala jsem se bez domova někde po zahradách, krmil mě občas jeden pán, ale nebylo mi dobře, tak mě zanesl na kliniku Lískovka ve Frýdku-Místku. Ochrannou ruku nade mnou převzal opět MS spolek na ochranu zvířat. V průběhu léčby na klinice se tam objevila moje budoucí panička, bylo mi lépe, tak mě strčili do její přepravky a jeli jsme domů. Trochu jsem se jí bála, ale Kočina mi vysvetlila, že není třeba. Nemoc se mi  před Vánocemi vrátila, byla jsem na tom hodně špatně, každý den jsme jezdili na veterinu, ale  už jsem zdravá, přibrala jsem a začínám vypadat jako správná kočka.

***

„Ale teď už nás s bráškou omluvte, nějak nám z toho všeho vyhládlo, a tak jdeme svému dvounohému personálu připomenout, jak správně o nás má pečovat.“

„Tys tomu dala, Rózko, taková jemná mňaudáma a nakonec jsi se s nimi zapomněla rozloučit. Bóže, ty kdybys mě neměla... Tak mňauhóóój všichni a dík!“

PS: Konečné výsledky hlasování: