Šlendrián

Je to tak týden, co naše domácí váha ukázala místo normálního čísla jenom dvě písmenka „lo“. Tedy začátek z anglického „low“, což je nízký. Ne, že jsme všichni jako zázrakem zhubli, jen si stěžovala, že jí došly baterky.

Banální věc, potřeba koupit čtyři tužkovky. Jako správnému chlapovi mi to pochopitelně trvalo celý týden, než jsem si vzpomněl. Včera v pátek jsem se zastavil v trafice ve vestibulu metra na pražském Masarykově nádraží.

„Dobrý den, prosím vás, máte tužkovky?“ Položil jsem prodavačce bezelstnou otázku.

„Jenom tadyty,“ ukázala za sebe do regálu, odkud se na mě usmíval balíček kýženého zboží s cenovkou přes sto třicet korun. Ne žádná extra značka, jen klasická cena pražského centra, nastavená pro zahraniční turisty.

„Dík, ty nechci, jsou nějak zbytečně drahé.“ Trochu jsem si tou větou rýpnul. A chystal se k odchodu.

Prodavačka se na moment zamyslela. „Počkejte,“ zarazila mě. Chvilku šátrala kdesi pod pultem, až vytáhla balení tužkovek jiné značky. Stály o stovku míň, pouhých pětatřicet korun. Tak jsem po nich skočil a zaradoval se z úspěšného nákupu.

Dnes ráno jsem baterky v tom složitém přístroji vyměnil, ale odpovědi na otázku, kolik vlastně vážím, jsem se nedočkal. Neobjevilo se žádné číslo a tentokrát dokonce ani to „lo,“ displej na váze zůstal mrtvolně tmavý. Praštil jsem se do čela, jaký jsem to hňup, že jsem tam ty baterky musel dát obráceně. Nedal, byly tam správně. Při podrobném zkoumání jsem si všiml drobných flíčků na koncích, prostě byly bůhvíjak staré a dávno vybité.

Nechci podezírat tu paní za trafikantským pultíkem. Nejspíš mi chtěla vyhovět a možná ani nevěděla, že i takové baterky se časem zkazí. Ale každopádně se někde stala chyba, o tom žádná. Provozovatel nebo majitel či někdo takto zodpovědný měl to zničené zboží vyřadit, aby někomu neprodal šmejd. Možná to udělal úmyslně, aby neměl ztrátu, možná se na to jenom prostě vykašlal, to netuším.

Teď si snad řeknete, proč si tady tak stěžuju kvůli pětatřiceti korunám. Jenomže ono nejde o těch pár kaček, jde o princip. Na maličkých částkách za prodané nefunkční baterky to začíná, pokračuje to třeba přes zakryté flaksy na táckách s baleným masem a končí to někde u vytunelovaných developerských společností.

Pro pětatřicet korun člověk nezchudne a koupí si nové baterky. Jenomže miliony za bydlení, kvůli kterým se zadlužil na desítky let, mu dokážou zničit život. Jenom proto, že žijeme v právním prostředí, které občany zákazníky nedokáže ochránit před šlendriánem a šmejdstvím na všech možných úrovních.

PS: Váha už dostala pořádné baterky, ale místo aby za ně byla vděčná, tak mi začala drze do očí tvrdit, že jsem zas přibral.