Dnes je moderní slovo globální. Máme například globální oteplování, kvůli kterému byla prý minulá zima tak tuhá a dlouhá a o kterém se lidé nemohou dohodnout, nakolik jej způsobujeme my svou činností na Zemi a nakolik je dáno přirozenými změnami klimatu. Nebo třeba takové globální obchodní řetězce, tolik zatracované aktivisty, kteří raději než aby pracovali, tak se proti něčemu neustále bouří. Řetězce, které prý na jedné straně sužují drobné obchodníky, ale na straně druhé nám dávají možnost sehnat na návštěvě třeba v Austrálii něco z toho, na co jsme zvyklí z domova. Dobře tedy, pojďme s dobou a představme si takovou globální loterii, ve které by každičký člověk na Zemi měl své výherní číslo napsané na maličkém papírku a my bychom všechny ty lístečky vložili do jednoho obrovského osudí. Každý den pak vylosujeme jeden z nich, příslušný človíček získá drobnou výhru a jeho papírek do osudí zase vrátíme. Jakou naději má například náš František z druhé kapitoly, že vylosujeme zrovinka jeho číslo? Pramalou. Druhý den však již dvojnásobnou, každý další den o něco větší, a budeme-li losovat donekonečna, jednou na něj prostě musí dojít, i když se toho nejspíš nedožije. A nejen jednou, v průměru pokaždé za tolik dní, kolik je lidí na světě.
Toť příklad z holé teorie pravděpodobnosti, obecně platného matematického zákona, který říká, že cokoli, jakýkoli děj, jev nebo událost, který neodporuje fyzikálním zákonům, v případě nekonečného množství pokusů občas nastane, byť by pravděpodobnost jeho výskytu byla pranepatrná. Na základě této úvahy postavil Sir Arthur Charles Clarke slavný vynálezce a autor vědeckofantastické literatury svou povídku Ten druhý tygr ze sbírky Zkazky z planety Země a mně nezbývá nic jiného, než se mu poklonit a v duchu mu poděkovat za námět k této kapitole.
Položme si nyní záludnou otázku, mají myšleny sílu? Záleží na tom, co si pod tím představujeme. Pokud máme na mysli například „obyčejné“ pohybování předmětů na dálku pouhou silou vůle, pak nejspíš ano, ale pouze za předpokladu, že reálně existuje telekineze. Kdybychom však toužili umět ovládat silou své mysli druhé lidi, možná bychom též měli šanci, byli-li bychom osobností s dostatečnou duševní silou, navíc nadáni uměním prozatím nepoznaným a zakládali-li by se na pravdě domněnky o telepatii.
Co když se však ptáme na něco ještě složitějšího, přímo na zhmotňování představ? Co když si třeba vysníme krásný dům, ve kterém toužíme bydlet, skvělou harmonickou a šťastnou rodinu, v jejímž středu chceme žít a hromadu peněz, abychom si mohli cokoli dopřát? Co jestliže tuto svou představu v duchu zformujeme do konkrétních podob, dům a zahradu kolem něj domyslíme do nejmenších detailů, svou životní partnerku či partnera a své potomky odějeme do nádherných hávů konkrétních duševních i tělesných vlastností a své bankovní konto promyslíme tak, že nebudeme nikdy trpět nedostatkem? Existuje taková síla myšlenky, která by nám dokázala tato naše nádherná přání realizovat? Obávám se, že neexistuje, že tak jednoduché to se zhmotňováním našich vzdušných zámků není. A přesto, pokud do svých snů nezahrneme něco, co není realistické a co tudíž odporuje přírodním zákonům, pak věřme, že kdesi daleko v propasti vesmíru a ve víru času pobývá úplně stejná bytost a má to štěstí, že je obklopena přesně tím, co jsme si vysnili. Vždyť přece existuje nekonečný počet pokusů, ovšem za jedné jediné podmínky, že totiž vesmír je v prostoročase skutečně nekonečný. Paradoxně však ta konkrétní vzdálená realita za svou existenci naším myšlenkám vůbec nevděčí.
