Ruka na ňadru

Bedřich: Zamyšleně jsem si tu fotku v mobilu prohlížel. Byl na ní jen detail mé ruky uvolněně spočívající na jejím ňadru. Nikdo z náhodných pozorovatelů by nepoznal, o koho vlastně jde, komu ty dvě části těla patří.

Z fotky nebylo zřejmé, jestli jde jen o nějaký pokus o umělecký akt nebo zda je majitel ruky v intimním vztahu s nositelkou ňadra. A i kdyby někdo nakrásně vytušil, že ruka i ňadro jsou na sebe zvyklé už dlouhý čas, nedokázal by zjistit, zda ten muž podle společenských regulí patří jiné ženě a ta žena jinému muži.

Ňadro bylo trochu sesunuté do strany, jak se obvykle stane, když žena ulehne na záda. Ukazováček jakoby mimochodem zakrýval bradavku, ruka nesvírala ňadro silou, z dotyku nebylo možné vyčíst žádnou počínající vášeň. Spíš možná uvolnění podobné tomu, které přichází, když se žena stočí do mužova ochranného náručí po právě prožitém milování.

Zasnil jsem se. Prohlížel jsem si tu fotku zas a znovu, snažil se upamatovat na své pocity a myšlenky v okamžiku, když jsem ji pořizoval. Pojednou se však moje vnímání začalo rozostřovat, obrázek se vytratil a já se s trhnutím probudil.

Překvapeně jsem otevřel oči a rozhlížel se ve snaze zachytit poslední stopu právě zmizelého snu. V první chvíli jsem si uvědomil jen kalné světlo počínajícího nedělního rána, deroucí se skrz stažené závěsy do naší ložnice. Mobil jsem zahlédl na svém nočním stolku a došlo mi, že v něm žádná fotka mé ruky spočívající na ženském ňadru nikdy nebyla a není.

Na druhé straně manželské postele jsem postřehl pohyb. Moje manželka se v polospánku protáhla a zavrtěla tak, jak to lidé dělají, když zjistí, že je ráno, ale ještě není třeba vstávat. Vrátila se mi myšlenka na ruku a ňadro, tentokrát však nikoli ze snového obrázku, ale skutečné.

Otočil jsem se k Veronice, zlehoučka jí vsunul ruku pod přikrývku, zvolna se propracoval k jejímu ňadru a začal ho jemně hladit na bradavce. Bylo o něco větší a pevnější než to cizí ze snového obrázku. Pocítil jsem prudkou touhu a počínající vzrušení a začal doufat v zázrak. Věřil jsem, že tentokrát se to konečně zlomí a všechno zas bude tak krásné jako kdysi před několika léty. Jako předtím, než jsme přišli o syna, kterého nám i s kočárkem smetl opilý řidič, když velkou rychlostí vletěl na tramvajový ostrůvek.

Veronika uchopila mou ruku a zlehka ji položila stranou: „Bedřichu, nech mě, prosím, nezlob se, já nemohu. Mám tě ráda.“

Bodlo mě u srdce, náš syn! Bylo to tehdy příšerné. Opanoval jsem se, potlačil touhu a vzrušení: „Promiň, ty se nezlob. Klidně si ještě zdřímni, přinesu ti snídani do postele.“ Hlavou mi prolétla poslední myšlenka na ňadro ze snového obrázku. Čí vlastně bylo? Záleží na tom?

Tiše jsem vstal, sešel po schodech dolů z podkroví a přemýšlel, jestli je v lednici ještě dost té domácí jahodové marmelády, která mé Veronice tolik chutná. Už jí tam zbývá jen maličko, jen na jedno namazaní. Jenom pro ni.

***

Veronika: Zamrzelo mě, že jsem zas už po tolikáté nemohla Bedřichovi vyhovět. To krátké pohlazení, jeho náznak a mé následné odmítnutí mě v myšlenkách hodilo o roky zpátky. Jak ráda jsem mívala jeho laskání, prudkou nekompromisní a zároveň neuvěřitelně něžnou cituplnou vášeň. Jak ráda bych se mu znovu poddávala, byla šťastná a vnímala, jak on je šťastný. Nejde to však, není to možné, při každé myšlence na sex se mi vrátí vzpomínky na plod naší lásky. Na malého kudrnatého Fanouška s rozzářeným dětským úsměvem, jehož jsme tolik milovali a kterého nám zčistajasna osud vzal.

Vzpomínky na nejhorší období mého života, na pocity ženy tragicky ztrativší dítě, které byly tehdy tak silné, že jsem balancovala na hraně rozhodnutí pohlédnout vlastní rukou do tváře smrti a vydat se za ním. Nemít Bedřicha, který mě, ač byl stejně nešťastný jako já, dokázal podržet a celým tím chmurným časem provést.

Odmítla jsem ho jako už tolikrát, snad bych mu ani neměla právo vyčítat, kdyby si za mě našel jinou. Ne takovou psychickou trosku, jakou jsem já, ale ženu, která je skutečnou ženou. Takhle to dál nejde...

Teď mi jako obvykle v neděli ráno připravuje snídani a já vím, že mi přinese chleba s naší jahodovou marmeládou, přestože už na něj nezbyde a on ji má též moc rád. Vím, že nepospíchá, myslí si, že možná ještě spím. Mám pár minut času, stačím se rychle osprchnout, tiše se obléknu, sejdu dolů, překvapím ho a o ten chleba s marmeládou se s ním rozdělím napůl.

Chladná voda dopadá uklidňujícím proudem kapiček na mou pokožku, na ňadra, která on vždycky tak rád svýma chlapskýma rukama laskal. Skrz prosklené dveře sprchového koutu vidím svůj odraz v zrcadle. Postavu mladé ženy, na které není poznat její psychické zestárnutí. Její oči se dívají do mých a hovoří ke mně beze slov naléhavým hlasem: „Veroniko, probuď se ze snu, jsi přece žena!“

Nejdu dolů, vracím se do postele a zespodu slyším tiché Bedřichovy kroky, stoupající po schodech. V rukou nese tác se snídaní a nahlíží do dveří, jestli už nespím. Mé srdce poskočí, tělem mi projede dávno zapomenutý záchvěv touhy a rty samy od sebe zašeptají: „Pojď ke mně. Teď hned, všechno ostatní počká.“