Psí lejno

Byla jsem jediným pozdním dítětem svých rodičů, mamince jsem se narodila ve čtyřiceti a táta byl ještě o pět let starší. Když nás opustil, bylo mi teprve patnáct a byla jsem svědkem, jak se mamince doslova zhroutil svět.

Táta byl pro maminku vším, byla na něm nesmírně citově závislá, on pro ni znamenal skálu, o kterou se mohla opřít a která k ní nepustila žádnou starost nebo problém. Ona sama byla něco jako žena ze starého světa, která se s nesmírnou péčí a láskou starala o rodinu, tedy o nás dva a snažila se nám do posledních detailů zpříjemnit a zkrášlit život v rodinném hnízdě. Tátovi to tak vyhovovalo, její péči si s potěšením užíval plnými hrstmi a jediné, co našim chybělo ke štěstí, byl potomek. I toho se nakonec dočkali v podobě mé maličkosti, a oč později mě měli, o to víc mi věnovali lásky a péče.

Takhle skvěle a růžově to v naší rodině fungovalo až do onoho osudného roku, na jehož počátku začal mít táta zdravotní problémy, které doktoři diagnostikovali jako zákeřnou nemoc s nejistou prognózou. Navzdory veškeré dostupné lékařské péči se tátův stav postupně zhoršoval a on nás ke konci téhož roku opustil, odešel do míst, odkud není návratu.

Maminka se po tátově smrti zhroutila, a tím, kdo ji držel nad vodou, jsem byla já, patnáctiletá puberťačka, sama otřesená vším, co se stalo. Jakkoli jsem v dětství obdivovala vztah svých rodičů a v mamince viděla svůj vzor, nastalý stav ve mě způsobil obrat o sto osmdesát stupňů. „Pokud si vůbec někdy někoho najdu a jestli se vdám, zůstanu myšlenkově, citově i materiálně nezávislá, abych nedopadla jako ona,“ stalo se mým novým pohledem na partnerský život.

***

„Samozřejmě, že půjdeš bydlet k nám, maminko, tady ten byt pustíme a pronajmeme si půl dvojdomku se zahrádkou.“ Uplynulo sedmnáct let, během nichž jsem stačila dospět, nastoupit kariéru úspěšné mladé ženy a najít si partnera, se kterým jsme si vzájemně vyhovovali. Tedy přesněji řečeno téměř vyhovovali, ideální páry neexistují a prakticky jedinou naší třecí plochou byl Romanův přístup vůči mně coby ženě. Musel mít něco z povahy mého táty, protože se mě stále snažil před něčím ochraňovat a opečovávat, jako bych snad nedokázala být samostatná. Občas mi vadila i jeho přehnaná galantnost vůči mé osobě, já to odmítala a za žádnou cenu si nechtěla připustit, že tím musím být protivná nejen jemu, ale i sama sobě. Nicméně to byly drobnosti, které naštěstí nedokázaly nabourat náš vztah, my se rozhodli sestěhovat a vzít k sobě moji maminku.

S mámou jsem tak jako tak bydlela celou dobu od tátovy smrti. Zpočátku se úplně uzavřela sama do sebe, ztratila o cokoli zájem, trpěla depresemi a musela podstoupit léčbu. Trvalo jí několik let, než se dokázala celkově stabilizovat, ale ani potom se jí nepodařilo vrátit se ke svému optimistickému nazírání na život. Spíš tak nějak přežívala v mé přítomnosti, místo na tátu se upnula na mě, a pokud jsem se jí zeptala, jestli by si nechtěla najít nějakého mužského, rezolutně to odmítla. Po přestěhování konečně trochu ožila, s Romanem se skamarádila a zamilovala si práci na zahrádce. Jakožto čerstvá důchodkyně na ni měla spoustu času a její rukou vypěstované krásné květiny mi dělaly radost dvojnásobnou.

***

„Romane, všechno nejlepší, tady máš ode mě ty hodinky, které sis vždycky tolik přál,“ popřála jsem svému v té době už manželovi k narozeninám. Byl večer, seděli jsme všichni tři v obýváku, Roman naporcoval dort, který mu upekla moje maminka, a když se chystal nalít víno, zarazila jsem ho: „Počkej, ty můj rošťáku, já si nedám, mám pro tebe totiž ještě jeden dárek.“ Mrkla jsem na maminku, která už věděla, a s tajuplným výrazem jsem si pohladila břicho.

Roman odložil láhev, posadil se, pak hned zase vstal, doširoka rozevřel oči, roztáhl ruce a pravil: „Blanko, miláčku, ty jsi skvělá, odteďka tě, vlastně vás oba budu nosit na rukou.“ Dal mi pusu a chystal se mě vzít do náručí, aby předvedl, že to myslí vážně. Jenomže ve mně se v ten moment opět vzepjala má potřeba samostatnosti za každou cenu, vysmekla jsem se mu z rukou a odsekla jsem, že mám přece svoje nohy. On se zatvářil zklamaně, maminka ztvrdla v rysech a ani nedutala, já napřed pocítila hrdost, ale vzápětí jsem si začala připadat jako blázen.

Zhruba za dva měsíce se stala zvláštní příhoda. Bylo sobotní odpoledne, já si četla u kuchyňského stolu, Roman cosi kutil v garáži a maminka byla na procházce. Najednou jsem koutkem oka zahlédla oknem protivného souseda se psem, co bydlí o pár domů nad námi. Pes vběhl na naší neoplocenou předzahrádku, přičupnul si a vykadil se přímo pod maminčiny krásné růže. Soused se na něj podíval, ani ho nenapadlo to po něm uklidit, jen se škodolibě ušklíbnul, hvízdnul na něj a chystal se jít dál.

Já si uvědomila, jak moje máma ty růže miluje, strašně se mě to dotklo, vyběhla jsem za sousedem a požádala ho, aby si to jako slušný člověk po svém psu uklidil. Ale on ne, nejdřív se snažil vymlouvat, že to jako nebyl jeho pes, pak začal být hrubý, že si nenechá poroučet od nějaké husy a poslal mě někam. Já si to nenechala líbit, on se rozpálil, začal šermovat rukama, až jsem dostala strach, že mi snad jednu vrazí. V ten moment se tam zčistajasna zjevil Roman, zřejmě nás musel slyšet z garáže. Přiřítil se, jako kdyby do něj praštil blesk, postavil se přede mě, vzal toho hulváta za triko pod krkem, zakroutil, dotáhl ho k tomu lejnu a byl mu v něm snad vymáchal nos, kdybych ho nezarazila. Soused zvadl jak uschlá lilie, dostal strach, chvějícíma se rukama to po svém psu uklidil a ještě se mi omluvil.

***

Možná vám ta příhoda se psem přijde jako banalita, ale mně samotné obrátila život naruby. Uvědomila jsem si, že moje posedlost vlastní samostatností za každou cenu musela být zřejmě traumatem, vyvolaným maminčinou reakcí na tatínkovu smrt, když jsem byla v pubertě. Jinak řečeno jakýmsi podvědomým strachem, aby se mi jednou nestalo něco podobného. V raných fázích těhotenství jsem si plánovala, že po porodu zůstanu doma jen pár nejnezbytnějších týdnů, pak buď přiměju Romana, aby si vzal rodičovskou dovolenou, nebo svěřím dítě do péče maminky, pokud o to bude stát.

Nakonec to však dopadlo úplně jinak, ještě hned ten den jsem se celá vylekaná a roztřesená nechala od Romana odnést v náručí a uložit na gauč, abych si odpočinula. Nejen, že jsem zjistila, jak je mi toto a mnohé další jeho opečovávání a odstiňování od starostí příjemné, ale došlo mi, že mi nikterak neubírá na skutečné samostatnosti.

Zítra budeme mít doma zas oslavu narozenin, tentokrát však nepůjde o Romana, ale o malou Barborku, které bude rok. Pochopitelně, že jsem s ní nakonec zůstala doma já, je to moje zlatíčko a už si vůbec nedovedu představit, že bych od ní každý den odcházela kvůli nějaké kariéře.

Nu a moje maminka? Samozřejmě, že mi se vším ráda pomáhá, ale nechci jí přetěžovat a obírat o její vlastní čas. V poslední době mi dělá radost, připadá mi nějaká jiná, celá rozkvetla a začala o sebe víc dbát. Stále si s někým esemeskuje a volá tak, aby to nikdo z nás neslyšel, a několikrát odešla na nějakou schůzku. Tvrdí, že s dávnou kamarádkou, ale já tomu moc nevěřím a ze srdce bych jí přála, aby jí vyšlo to, co před námi zatím tají.