S Jakubem jsem prožila krásné bezmála pětatřicetileté manželství, které by nám mohl leckdo závidět. Vím, dneska je jiná doba, někdy mi připadá, že se lidé berou spíš pro rozvod než pro život, ale my dva jsme byli ze staré školy.
Tak samozřejmě, že jsme mívali spory a ne vždy to mezi námi bylo ideální, Jakub byl víc do světa a tajnůstkář, já usedlejší a trochu podezíravá, ale vždy jsme se dokázali nějak srovnat a ve finále se všemu zasmát. Nezapomenu na údobí, kdy se zničehonic začal vymlouvat, že toho má hodně v práci, tvrdil, že si musí brát směny navíc, chodil pozdě domů, já si vzala do hlavy, že má milenku a dostala strach, že mě opustí. Pátrala jsem, na nic nemohla přijít, pořád jsem na něj dotírala, prostě jsem mu dělala peklo ze života, aby se nakonec ukázalo, že je všechno jinak.
„Eliško, ten je pro tebe, vím, že jsi po něm vždy toužila,“ překvapil mě, když jsem to nejmíň čekala. Vzal si na sebe sváteční oblek, v jedné ruce držel kytici rudých růží, ve druhé malou krabičku, uklonil se přede mnou, omluvil za to, že mě celou tu dobu zanedbával a obojí mi podal. V krabičce byl nádherný prsten s diamantem a já rázem pochopila, že to všechno bylo jen proto, aby na něj vydělal peníze a mohl mi ho koupit. Neprozradil mi, kolik to stálo, jen v žertu dodal, že mi na něj jednou zůstane jako vzpomínka, až on tady nebude. Ten prsten jsem přijala jako poklad a vzala si ho na sebe jen párkrát v životě při nejdůležitějších příležitostech. Například na svatbu naší dcery Jitky a naposled na pohřeb, když se před několika léty vyplnil onen Jakubův dávný žert a on mi zemřel.
Teď to trochu nadsadím a řeknu, že snad mají pravdu ti, kteří do manželství nevkládají tolik citu, jistot a nadějí, jako jsme to udělali my s Jakubem. Rozhodně to mají jednodušší, když jeden z nich náhle odejde, a já se přiznám, že mě jeho skon zasáhl skutečně hluboce. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se s tím dokázala smířit a hodně mi tehdy pomohli naši mladí, nejvíc asi tím, že jejich vnuk Míša mi dokázal přinést novou chuť do života. Nechtěla jsem se jim pověsit na krk, zůstala bydlet sama v bytě, v němž jsem strávila poslední léta s Jakubem, a k mladým jsem se snažila chodit tak, abych jim pomáhala a zároveň nepřekážela. Nějak jsem si na tenhle způsob života zvykla, a když si mě dcera v žertu dobírá, jestli bych si nechtěla najít nějakého mužského a pro Míšu dědečka, odmítám: „Ale kdepak, Jituš, co by kdo se mnou se starou bábou dělal. A vůbec, Jakuba by mi stejně nikdo nenahradil.“
***
„Babičko, pojedeme zítra do Jihlavy do ZOO, prosím?“ Vykulil na mě Míša svá dětská kukadla, když mi ho mladí svěřili na týden na konci prázdnin. Byl večer, vrátili jsme se do penzionu z výletu do přírody, vymýšleli program na další, už poslední den a Míša si vzpomněl, že jihlavská ZOO byla jednou z předem naplánovaných destinací. Ten den jsme toho ušli celkem dost, trochu mě bolely nohy, a tak jsem při představě nenáročného courání mezi zvířaty přijala jeho návrh s povděkem.
Ráno jsme osedlali Kristýnku, jak říkám své stařičké škodovce, se kterou jsme ještě s Jakubem zbrázdili snad celou republiku, a vyrazili směr Jihlava. Tamní ZOO není sice moc veliká, ale mají to tam pěkně udělané včetně komentovaných krmení. Míša se nemohl odtrhnout od žiraf, které jsme pozorovali z takové vyvýšené cesty, snažil se je fotografovat a tvrdil, že se s nimi po prázdninách pochlubí paní učitelce, až nastoupí do druhé třídy. V poledne jsme k radosti nás obou zhřešili u stánku s veskrze nezdravým obědem v podobě lehce přesmažených, ale o to chutnějších langošů a po dalším courání, zakončeném v topickém pavilonu, jsme se odebrali zpátky na parkoviště, auto jsme měli hned u vchodu. S vyhlídkou koupací zastávky u jednoho z rybníků po cestě zpátky do penzionu jsem otočila klíčkem a... A nic. Kristýnka než aby nastartovala, tak zřejmě vyhlásila stávku a ani nevrzla. Zkusila jsem to ještě párkrát, nicméně náš automobil myslel svou protestní akci zcela vážně a odmítl jakoukoli spolupráci.
„Babičko, to musíš otevřít a zkontrolovat motor nebo dolít benzín,“ začal mudrovat Míša jako malý dospělák. Doširoka otevřel oči a zatvářil se důležitě, ale já byla v koncích. Jedinou mou jistotou byla téměř plná nádrž, ale jinak jsem si vzhledem k barvě svých vlasů začala připadat jako ta blondýna z profláknutých vtipů, která bezradně pobíhá okolo nefungujícího auta a zoufale přitom šermuje rukama. Zatímco jsem marně dumala, kde mám číslo na asistenční služku a přemýšlela, kolik mě to bude stát, dokreslil Míša komičnost celé situace tím, že zatáhnul za příslušnou páčku pod volantem a snažil se otevřít přední kapotu, aby se dostal k motoru, ale moc se mu to nedařilo.
Vzápětí scénku z profláknutých vtipů o blondýnách vystřídala scénka z laciné telenovely, akorát tím princem, který mi přispěchal na pomoc, nebyl urostlý svalnatý mladý muž, nýbrž jakýsi starý pán v doprovodu malé holčičky. Takový drobný člověk s brýlemi, který budil dojem pana profesora na penzi, jenž je možná špičkou ve svém oboru, ale o autech toho rozhodně nemůže vědět víc než já. „Počkejte, mladá paní,“ oslovil mě, „jestli s tím potřebujete pomoct, tak já řeknu synovi a on se vám na to podívá.“ Buď špatně viděl a považoval mě za mladici nebo se snažil být galantní, což mu sice budiž připsáno k dobru, ale já měla dojem, že je i trochu pomatený, protože ta malá holčička rozhodně nevypadala jako jeho syn.
Nakonec se ukázalo, že pán není pomatený, holčička je jeho vnučka, se kterou se vypravil do ZOO podobně jako já s Míšou, a ten jeho syn si je má asi za hodinu vyzvednout, aby je odvezl domů kamsi do centra Jihlavy. Představil jako Pavel, prohlásil, že si nás všimla jeho vnučka a na tu hodinu čekání nás pozval zpátky do ZOO ke stánku na kafe a na zmrzlinu. Nabídku jsem přijala se smíšenými pocity, doufala jsem, že hodinovou konverzaci s tím člověkem nějak přežiju, že jeho synátor možná nebude ohledně porouchaných aut úplný nekňuba a že se to snad celé obejde bez asistenční služby. Nakonec se ukázalo, že jsem vsadila na dobrou kartu, děcka po zmrzlině společně odběhla zpátky k žirafám, pan Pavel mi u kafe prozradil, že není žádný vědátor, ale prodavač v železářství v důchodu, který tam ještě chodí zaskakovat na částečný úvazek, aby si ukrátil dlouhou chvíli.
Pavlovu synovi se potom na rozdíl od mého Míši podařilo nejen úspěšně otevřít přední kapotu, ale dokonce i přimět Kristýnku k poslušnosti. Trvalo mu to jen pár minut, a když jsem se ho s díky ptala, kolik mu dlužím, tak mě se smíchem odmávnul. Mluvil o jakémsi uvolněném kabelu na startéru, řekl, že to auto je jinak na první pohled vzhledem ke svému stáří v překvapivě dobrém stavu, naložil Pavla s dívčinou do svého auta a společně odfrčeli pryč. Mně spadnul kámen ze srdce, že jste to museli slyšet až k vám a cestou do penzionu jsme se ještě stačili podle původního plánu vykoupat v rybníku. Nu a další den jsme se už vrátili domů do Pardubic a já vrátila Míšu Jitce s manželem.
***
„Holka, proč na sebe tak zíráš?“ Zeptala jsem se sama sebe, když jsem se po návratu domů osprchovala a stoupla si před zrcadlo. „Seš sice stará, ale pořád vypadáš k světu,“ odpověděla jsem si a uvědomila, že když naše drobotina odběhla k žirafám, stačili jsme si toho s Pavlem říct mnohem víc, než že on byl prodavač a já učitelka. Shodli jsme se na tom, že jsme oba měli krásná dlouholetá manželství, která ukončil až skon našich partnerů. Postěžovali jsme si, jak nás ten náhlý odchod nesmírně zasáhl a jak nám oběma pomohla péče o vnoučata. Pavel mi nabídl, abychom si vyměnili kontakty a mě ve chvilkovém zmatení mysli nenapadlo nic lepšího, než s tím souhlasit.
Během následujících čtrnácti dnů jsme si vyměnili několik mailů, párkrát jsme si zavolali a příjemně popovídali. Naposled se mě Pavel zeptal, jestli by mě potěšilo, kdybychom se sešli a já nenašla jediný důvod, proč odmítnout. Nevím, snad to bylo tím, že má podobný přístup ke vztahům mezi mužem a ženou jako já a možná též tím, že mi svým vystupováním v lecčem připomíná Jakuba. Pozvala jsem ho na zítřejší neděli, trochu pocouráme po městě, ukážu mu Pardubice, skočíme si na nějaké dobré jídlo, a co bude dál, to se uvidí.
Plánovat budoucnost mi v této chvíli připadá předčasné a rozhodně si nemyslím, že by mi Pavel dokázal Jakuba nahradit. Možná mají cosi společného, ale každý je jiný a teprve čas ukáže, jestli si k sobě dokážeme najít cestu tak, aby se, obrazně řečeno, mohl stát Míšovi dědečkem. Pokud k tomu dojde, vezmu si zase po dlouhé době ten krásný prsten a budu si jistá, že se na mě za to Jakub tam odněkud z nebeských sfér nezlobí.
