Velká voda se valí, odnáší vše, co jí stojí v cestě. Zaplavuje lidská obydlí, ničí je a přináší s sebou neštěstí. Vybírá si dokonce už i daň nejvyšší, lidské životy. Kupodivu se najdou i tací, kteří se nad přívaly vod zaradují, a používají je ke svým adrenalinovým aktivitám.
Pokud chce někdo dobrovolně riskovat utopení v rozbouřeném živlu tím, že skočí do kanoe či raftu a vydá se do proudu, člověk by řekl, že je to jeho věc, vystavuje nebezpečí pouze sám sebe. Jenže ono to není tak docela pravda, protože jakmile se převrátí nebo zmizí, zburcuje celý záchranný systém. Záchranáři jej začnou vytahovat z vody, případně hledat a kromě nasazení drahé techniky nasazují pro něj i své zdraví a životy. A přitom třeba zrovna v tu chvíli je jejich sil nutně zapotřebí někde jinde, protože se dostal do ohrožení života někdo jiný, ne vlastním přičiněním.
Takoví lidé jsou nepoučitelní a řídí se heslem „to zvládnu, mně se přece nemůže nic stát.“ Do valící vody se na svých lodích pouští s pocity málem jak mistři světa, kus jedou, a hle, ono to jde, ono se to dá. Jejich sebevědomí stoupne ještě víc, aby se posléze během vteřiny změnilo v hrůzu, a potom v beznaděj. A pak už zbývá jen smrt.
Každého zmařeného lidského života je škoda, o to víc, když k tomu dojde úplně zbytečně, vlastní hloupostí.
