Příběh Romana a jeho matky

Roman nebyl mamánkem v pravém slova smyslu. Donedávna si ještě ve svých osmadvaceti nechával doma od mamky vařit a prát, ale živit se od ní rozhodně nenechal.  

Začněme však pěkně od začátku. Katka se rozvedla, když bylo Romanovi patnáct. Jeho táta se v době před rozvodem už doma prakticky neukazoval, takže se toho pro ni zas až tak moc nezměnilo. Pouze jí skončilo jedno nepříjemné životní období a ubyly starosti.

Život matky se synem se stabilizoval v nových kolejích. Ona účetní, on napřed středoškolák a poté první zaměstnání v provozu jedné strojírenské firmy. Technika, to bylo jeho. Věčně měl doma rozkuchaný nějaký stroj, sice tím mamku trochu štval, že jí nadělá po bytě bordel, ale na druhou stranu dokázal opravit téměř cokoli.

Jenomže není na světě člověka, který by byl všeuměl, a tak na domácí práce byl Roman dočista levej. Mamka to s ním chtěla párkrát zkusit, ale když jí v pračce obarvil její bílou halenku svým strakatým trikem, žehličkou propálil noční košili a řízky usmažil na uhel, tak toho radši nechala.

„Koukej si najít nějakou pořádnou hospodyňku, mně už to přestává bavit ti pořád vyvářet a prát,“ dobírávala si ho napůl žertem, napůl vážně. Kluk už byl dávno v létech, kdy jeho vrstevníci mají přítelkyně, nejsou-li rovnou ženatí, ale on nic. Pořád jen ty svoje stroje, volejbal a občas na pivo s klukama z práce nebo ze Sokola.

„Nech toho, mami,“ bráníval se pokaždé, „víš, jak to dopadlo s Jitkou.“ Jednou to zkusil s drobnou a na pohled křehkou tmavovláskou, která ho okouzlila svýma hlubokýma očima. Nějaký čas to vypadalo nadějně, ale po pár měsících ho vyměnila za luxusnější model s parádní vilkou a s auťákem za milion a půl. A tak se Roman se svýma věčně ušmudlanýma rukama od strojů a upocenými tričky ze Sokola vrátil ke svojí milované rodičce.

***

Loni na začátku podzimu změnil Roman zaměstnání a stal se z něj vedoucí provozu. „Je to víc papírování než pořádný práce,“ stěžoval si doma mamce, ale byl rád, finančně si dost polepšil. „No, no, abys mi nezpychnul,“ odpověděla mu se smíchem, „ale teď se mi radši koukni na pračku, včera jsem pod ní našla louži.“ Papírování, nepapírování, na svou zručnost Roman nezapomněl a výměna hadice byla pro něj otázkou několika minut.

„Romi, dík, za tu pračku. Víš, mně je ňák šoufl, zítra si radši vezmu volno. Stejně je pátek, a když to bude ráno dobrý, tak aspoň umeju okna. Teď si jdu lehnout, tak dobrou.“

Ráno Roman vstal tiše jako myška, aby mamku nevzbudil a vydal se do práce. V deset jí volal, chtěl se zeptat, jestli už je jí líp, ale nevzala telefon. „Jak tě znám, lezeš po těch oknech a až to doděláš, zavoláš zpátky,“ uklidňoval se. Když se jí nedovolal ani ve dvanáct, dostal strach, omluvil se a vyrazil domů.

Našel ji zkroucenou na podlaze v kuchyni v bezvědomí. Kousek od ní ležela rozbitá sklenička, jak se asi chtěla napít. Na druhé straně u skříně telefon, možná se snažila přivolat pomoc. Zavolal rychlou, přijeli za pár minut, zapnuli houkačku a odvezli ji do špitálu.

Mozková mrtvice, několik hodin bez pomoci.

Denně tam za ní chodil. Připadal si jako v trvalém šoku. V práci byl jako stroj. Skoro nejedl. Po nocích nemohl spát.

Ohrožení života sice pominulo, ale následky zůstaly. Ochrnutí na polovinu těla, zhoršená artikulace, inteligence naštěstí zachována.

Návrat domů. 

***

A tak se z Romana opraváře a kutila stává navíc Roman kuchař, uklízeč, žehlič a tak dál. A hlavně Roman ošetřovatel a pečovatel.

Zatím ještě občas něco obarví, propálí nebo připálí, ale snaží se a dělá pokroky. Bodejť by je nedělal, když má tak vzornou učitelku.

„Romi, tak si představ, že mi přiklepli ty Kladruby, zaplať pánbůh.“ Řekla mu mamka před pár dny s úsměvem. „Však oni mě tam pořádně rozhýbají a ty si už konečně budeš moct najít nějakou mladou ženskou.“

Katčin úsměv byl trochu strojený a slova o pořádném rozhýbání byla spíš jen zbožným přáním. Roman to věděl, ale nedal na sobě nic znát.

„Ale mami, kdepak ženský, vždyť jsem ti to říkal už tolikrát.“ Vzal mamku okolo ramen a zadíval se jí do očí. Znovu se usmála. Tentokrát upřímně, až se jí zaleskly slzy v očích.

Tak jim oběma držme palce, ať svůj boj s osudem zvládnou.