„Víš, Honzo, když měl tehdy Franta ten svůj úlet s tou fuchtlí, tak jsem se na něj hrozně naštvala a řekla si, že mu ty parohy trochu oplatím.“ Maruška si zamíchala kafe, až se šálek zakymácel, a vyslala na mě bojovný pohled.
Už je to dost let, krizi jsme dáno překonali, ale tehdy jsem na něj měla fakt vztek. Tu mladou jsem trochu znala a bylo mi jasný, že mi Frantu brzo odkopne zpátky. Nejdřív jsem se trápila, ale pak mě napadlo, proč by si on měl užívat a já doma brečet, tak to teda jako né. A měla jsem kliku, nedlouho před tím se u nás objevil Láďa, seděl ob kancelář a dost na mě bral. Tak jsem mu nahodila udičku, párkrát jsme si zašli někam sednout a pak jsem se od něj nechala pozvat do jeho panélákový garsonky.
To jsem byla potvora, viď? Ale aby sis nemyslel, jakmile jsem ten večer zazvonila celá načinčaná a navoněná u jeho dveří, najednou jsem ztratila kuráž. Vy chlapi to máte jednodušší, když se chcete s ňákou vyspat, tak o tom moc nešpekulujete a vlítnete na věc. Jenomže my ženský k tomu potřebujeme aspoň trochu toho zamilování, ale já nic takovýho k Láďovi necejtila. Sice mě fyzicky přitahoval, ale rozdat si to s ním jen proto, abych to udělala Frantovi na truc, už pro mě najednou nebylo tak snadný.
Jenomže Láďa byl připravenej a když mi otevřel dvéře, tak jsem nestačila koukat. Byl voháknutej v kvádru a měl kravatu se stříbrnou sponou. Posadil mě do křesílka a otevřel nějaký strašně drahý a hrozně dobrý červený. Z lednice vytáhnul tác s krásně nazdobenejma chlebíčkama a položil ho vedle toho vína. Chvilku jsme si povídali, cucali víno a dali si pár těch božskejch chlebíčků. Držel mě za ruku, pak vstal a pustil muziku. Víš, takový ty starý klasický český ploužáky s Kájou, Helenkou a dalšíma hvězdama. A pozval mě na parket, jakože mě bude nosit na rukou.
No, na rukou mě sice přímo nenosil, ale tisknul mě k sobě a byl moc něžnej. Já začala bejt z toho vína vláčná, líbilo se mi to a moje vilný představy se vrátily. Pak Kája v jedný písničce někomu vyznával lásku, my se s Láďou na tom parketu líbali a já mu dovolila, aby mi sundal halenku. Jenomže když si mě pak k sobě v tom tanci znovu přivinul, začala mě tlačit ta jeho stříbrná spona v kravatě, tak jsem mu jí rozvázala. A jak jsem byla v tom rozvazování, tak jsem mu ještě rozepnula knoflíčky u košile.
Nojo, ale pak přišla přestávka mezi písničkama a já najednou zaslechla nějaký divný zvuky. „Láďo, tady něco štrachá,“ zarazila jsem se a trochu se vymanila z jeho náručí.
„Co by tady v paneláku mohlo štrachat, prosím tě,“ nedal se a znovu si mě k sobě přitisknul. Jenomže já už najednou nebyla tak klidná, hudbu jsem přestala vnímat a snažila se zaslechnout to štrachání.
A pak, Honzo, představ si, že zpod tý postele, co jsme se v ní měli za chvilku milovat, vyběhla krysa. Teda asi ne krysa, ale potkan, ale to mi v tu chvíli bylo houby platný. Ne, neječela jsem. Ale najednou jsem jen tak v sukni a v napůl rozepnutý podprsence stála na stole vedle tý flašky s tím strašně drahým vínem a pod nohama jsem měla broušený zpola vypitý skleničky.
Láďa se napřed leknul, cože to jako dělám, ale pak se koukl k posteli a toho potkana uviděl taky. Najednou zmizel do předsíně, za moment se znova objevil, v ruce držel hasák a chtěl tu potvoru praštit, ale ona utekla zpátky pod gauč.
„Láďo,“ v tu ránu jsem na tom stole začala bejt strašně praktická. „Neblbni, jestli ho tím praštíš, tak to tady budeš mít celý od krve a navíc si dej bacha, aby tě nekousnul, může bejt něčím nakaženej.“
Láďa jak byl od pasu nahoru rozepnutej, tak si vzal kožený rukavice a k těm gatím od kvádra si obul vysoký boty. Popadnul igelitku, vrazil do ní dva ze zbylejch chlebíčků, natočil ji otevřenou stranou pod postel a sednul si na židli k tomu stolu, na kterým jsem stála.
Chvilku nic, pak se potkan nechal zlákat na Láďův božskej chlebíček a vlezl si pro něj do tý igelitky. Láďa vyskočil, popadnul tašku s potkanem a s chlebíčkem uvnitř, celý to hodil do koupelny a zabouchnul dveře. Zase si sednul, začal sbírat odvahu, aby tu potvoru v tý koupelně praštil a jako, že si na to musí dát panáka. Z baru vytáhnul flašku rumu, teda tuzemáku, abych byla přesná a dal si pořádnýho loka rozvnou z láhve. Já jsem mezitím opatrně slezla dolů, tu flašku jsem mu vzala z ruka a lokla si taky.
Pak vzal znovu do ruky ten hasák, kouknul se na mě asi tak, jako se dřív chlapi koukli na svý ženský těsně před tím, něž šli na souboj a odhodlaně otevřel dvéře od koupelny.
„On zmizel,“ ozval se Láďa z koupelny, hlas mu přeskočil, „fakt tady není... Tudy musel utéct, pojď se kouknout.“ Tak jsem se šla opatrně podívat a viděla Láďu, jak šťourá do škvíry v napojení odpadové roury od záchodu do zdi. „Ta potvora musela vykousat silikon, tudy sem vlezla a zase utekla,“ snažil se mi to vysvětlit. Sice jsem tomu moc nerozuměla, ale bylo mi jasný, že se ten potkan může stejnou cestou zase vrátit. „To bude dobrý, zejtra to spravím, teď si pojď sednout,“ snažil se mě uklidnit.
Tak jsme zavřeli dveře od koupelny, ale do křesílek k tomu strašně drahýmu vínu a k božskejm chlebíčkům jsme se už nevrátili. Stáli jsme proti sobě pod silnou žárovkou v předsíni a koukali na sebe. Já na sobě měla pořád tu sukni a nahoře jen napůl rozepnutou podprsenku, Láďa byl v rozepnutý košili, koženejch rukavicích, černejch nažehlenejch kalhotách a vysokejch botách. A do toho všeho k nám z pokoje doléhal hlas Helenky, zpívala, jak je strašně sama a opuštěná. No tak jsem se teda oblíkla a mazala domů za tím svým nevěrným Frantou.
***
Maruška zmlkla a zatvářila se potutelně. Chvilku se na mě koukala, z jejího pohledu zmizela bojovnost a vystřídaly ji plamínky rošťáctví. „Nakonec jsem byla ráda, že to setkání s Láďou dopadlo tak, jak dopadlo. Franta se s tou svojí fuchtlí sám rozešel dřív, než ho stačila odkopnout. Strašně moc chtěl, abych mu to odpustila a já na to dokázala celkem brzy zapomenout. Možná mi to nebudeš věřit, ale asi mi v tom dost pomohl ten nepovedej večer s Láďou.“
Ta dobrá žena vzala do ruky svůj šálek, labužnicky si vychutnala poslední kapičku kávy a něžně jej položila zpátky na talířek.
