Dovolte mi, abych se vám představil. Jmenuji se Macek a jsem pětikilový osmiletý kocour, těšící se dobrému zdraví. Až donedávna jsem dělal jediného společníka svému dvounohému kamarádovi, staršímu pánovi.
Společně jsme si užívali života v domečku na venkově, starali jsme se jeden od druhého. On pro mě obstarával krmení, já se mu za to odvděčoval hlídáním zahrádky před dotěrnými hlodavci a jinými cizími návštěvníky. Večery jsem trávíval na jeho klíně, hladil mě, buď si přitom četl, koukal do takové bedýnky s hýbacími obrázky nebo jsme si spolu prostě povídali. On po člověčím a já po kočičím. V noci jsme spávali oba v jednom pelíšku, pěkně hlavičku u hlavy a navzájem jsme si předli do uší. Já potichu, on nahlas.
Je to sotva pár týdnů, co můj dvounohý kamarád náhle zemřel a já tady zůstal sám. Už nejsem nejmladší a žít jen tak nadivoko bych moc dlouho nevydržel. A tak se mě ujala paní Jitka s dobrým srdcem, poskytla mi útočiště ve svém depozitu v maličké bývalé prádelně v paneláku v pražských Stodůlkách. Je nás tu víc v podobné situaci, jídla sice máme dost a zima nám není, ale chybí nám lidské rodiny. Paní Jitka sice pro nás dělá, co může, ale klasické kočkočlověčí spolubytí nám zdejší pobyt nenahradí.
Je mi tu smutno a stýská se mi po tom, který mě ne vlastní vinou opustil. Chtěl bych zas běhat po zahrádce, pobývat na člověčím klíně, občas ho sice trochu pozlobit, ale mít ho rád a mazlit se s ním. A tak hledám dobré lidičky, které bych mohl přijmout do služby za svůj nový dvounohý personál.
Jak už jsem mňoukal před chvilkou, nejsem tu sám a společně se mnou tu hledají nové domovy mí kočičí spolubydlící. Například šestikilový vykastrovaný mazlíček Zrzek, který možná vypadá jako velký bojovník, ale to je jen zdání. Loni v létě byl odchycen ve volném společenství divokých koček na ostrově Štvanice a „zachráněn“ před bandou čtyřnohých frajerek, která ho šikanovala. Je klidný a umazlený, má rád společnost hodných a mírumilovných koček, na obrázku ho můžete vidět s kamarádem.
Pár dní po mně, tedy před čtrnácti dny se tu objevila zhruba osmiměsíční nekastrovaná prozatím bezejmenná kočička. Byla nalezena nedaleko odtud v Lysolajích, kde strávila zimu u opuštěného domu na zahrádce ve společnosti dvou slepic. Dvakrát do týdne se tam prý objevila nějaká paní, která sice dala krmení slepicím, ale na ní se vykašlala. To víte, kočky lidem vajíčka nesnášejí. A tak si naše milá číča, představte si, občas uďobla slepičího krmení, aby tu zimu dokázala jakž takž přestát. Před časem se jí udělal ošklivý absces na krku, paní Jitka se jí ujala, vzala ji ke kočičímu doktorovi, aby jí vyléčil. Teď už je naštěstí zdravá a jako dočasnou památku na své útrapy má ještě vyholený krk. Proto jsme si ji zatím pokřtili Holokrčka, než dostane pořádné jméno. Jak jsem s ní mňoukal, tak se mi svěřila, že už má toho venkovního pobývání dost a byla by šťastná, kdyby si ji někdo vzal jako klasickou vnitřní gaučovou mazlivku.
Dalším mým zdejším spolubydlícím je desetiletý vykastrovaný kocourek Mourek. Dříve žil běžným životem kočičích městských bezdomovců, bydlel u popelnic. Určitě to neměl vůbec jednoduché, obživu sháněl, jak se dalo, občas se musel poprat, aby přežil. Jenomže postupně zestárl, ztratil pružnost a postřeh mládí a v jedné z potyček, snad s nějakým psem to nevím, přišel o půlku ocásku. Paní Jitka ho nalezla zkrvaveného a zbědovaného a spěchala s ním k veterináři. Teď už je Mourek zdravý, jenom ten ocásek má už navždy kraťoučký. I on se těší, že se mu podaří nalézt nový domov u hodných dvounožců a byl by rád, kdyby měli zahrádku, aby se podobně jako já mohl občas proběhnout venku
Od svého zesnulého člověčího parťáka jsem se naučil poměrně dobře rozumět člověčímu mňoukání. Díky tomu jsem se dozvěděl nemilou zprávu, kterou před námi prozatím paní Jitka tají, asi aby nám nepřidělávala starosti. Když s někým na dálku mluvila skrz takovou tu malou krabičku, tak si mu posteskla, že už ji tu s námi v prádelně nechtějí. Někdy v květnu se budeme muset všichni vystěhovat a nikdo neví kam. Kéž by to tak mohlo být do nových člověčích domovů.
Závěrem s laskavým svolením paní Jitky uvádím příslušný kontakt:
Jitka Pospíšilová
Email: jittulina@email.cz
Telefon: 730 515 253
PS: Omluvte, prosím, nevalnou kvalitu fotek, někteří kočičáci nechtěli chvilku posečkat a zapózovat před objektivem, a navíc jsem většinou musel použít blesk.
