Pomáhat a chránit nebo arogance mužů zákona?

Čas: dnes ráno 6:15. Místo: Praha 9 Horní Počernice, výjezd od Chvalské tvrze na Náchodskou ulici a křižovatka ulic Náchodská s Hartenberskou.

Ono to vlastně celé začalo už asi o dvacet minut dřív. Byv probuzen živým kočičím budíkem v hodinu nekřesťanskou, jsem se vydal na cestu do práce hodně ranním autobusem. Usedl jsem hned za předními dveřmi a jal se mžourat do prvních náznaků svítání. Dlouho jsem nemžoural, vpravo u okýnka vedle mě podřimovala sličná postarší paní, přes uličku chrupkal elegantně oblečený mladík. Stěrače líně rozhrnovaly kapičky deště a zpívaly „ššš, ššš.“ Oči mi ztěžkly a já beznadějně usnul.

Hlášení zastávek, cinkání mincí a pípání strojku na čtení zelených legitek jsem vnímal jen v polospánku. Probudilo mě až prudší přibrzdění. Zleva z výjezdu od Chvalské tvrze se do řady aut před nás na hlavní Náchodskou vnutil osobní vůz. Byl stříbrný s modrým pruhem s nápisem „Pomáhat a chránit.“

„Nu což,“ řekl jsem si, „aspoň mě ta sličná paní nebude muset budit, aby mohla vystoupit na konečné.“ Muži zákona jeli před námi pár bloků až na světelnou křižovatku naší Náchodské s Hartenberskou. Tam zrovna svítila červená, několik aut před námi zůstalo stát v pravém pruhu, určeném pro jízdu rovně. Vozidlo pomáhačů a chráničů (vlastně pardon, ochránců) hodilo blinkr a v levém pruhu s velikou bílou šipkou, přikazující odbočení, dojelo až ke světlům. Tam dole kousek za křižovatkou je Lidl, a tak mě napadlo, že dobrým mužům zákona vyhládlo. Jedou si po náročné noční službě koupit něco k zakousnutí.

Blikla oranžová a ta mě svojí jasnou září vyvedla z omylu. Stříbrné auto s modrým pruhem asi zapomnělo, že stojí v pruhu s tou velikou bílou šipkou vlevo, vrzlo si gumami na mokrém asfaltu a vyrazilo rovně. Pak se ladnou myškou zařadilo těsně před Fordíka, který vyjel z přímého pruhu jako první. Ten si jen udiveně kratičce bliknul brzdovkami, asi jako když mrkneš a pozdvihneš obočí.

Řidič našeho autobusu byl zjevně zkušený borec, kterého hned tak něco nerozhází. A tak si jenom cvičně zaťukal rukou o volant. Sličná paní po mé pravici se trochu lekla, vsedě se napřímila a pronesla melodické „héÉ?!“ Elegantně oblečený mladík přes uličku všechno beznadějně prospal. A já? Už jsem neusnul. Ostatně, nestálo by to za řeč, pár minut poté jsme přistáli na konečné.

Možná si řeknete, proč to ten člověk vlastně píše? Nač s tím tady zdržuje, když se nic nestalo? A máte pravdu, byla to prkotina. Nikdo nebyl zraněn, ba ani nedošlo na řinčení skla nebo muchlání plechů. Vždyť takových myškujících frajerů na našich silnicích jezdí tolik, že už je člověk ani nepočítá.

Jenomže mně to nedá. Asi jsem naivní, ale pořád si myslím, že něco takového správnej policajt prostě neudělá. Ale možná se pletu a těm dobrým pomahačům a chráničům křivdím. Snad jeli k naléhavému případu a jenom si zapomněli zapnout houkačku a rozblikat modrý maják.