Ta vyzáblá žena s prořídlými vlasy neurčité barvy a špičatým nosem, oděná do vybledlé beztvaré mikiny a utahaných pánských kalhot nebyla vůbec hezká. Celkový dojem nemohla vylepšit ani příjemným vystupováním.
Byl pátek odpoledne, na autobusovém nádraží na okraji Prahy se to jen hemžilo lidmi, odjíždějícími užít si nadcházející podzimní víkend ven do přírody nebo ke svým blízkým. Před cestou domů mě přepadla náhlá chuť na něco drobného k zakousnutí, a tak jsem zamířil do pekárny, nacházející se těsně u nástupišť. Uvnitř bylo dost plno, zakoupil jsem si chutný plněný croissant a odebral se s ním k poslednímu volnému stolku u vchodu do místnosti. Do odjezdu mého spoje zbývalo dost času, tak jsem se těšil, že si tu lahůdku v klidu a pohodě vychutnám.
„Ne, nemám drobný. A doufám, že ty buchty nejsou oschlý, jinak si na vás budu stěžovat!“ Zaslechl jsem hrubý utrhovančý hlas od prodejního pultu. To ona špičatá žena se tam handrkovala s usměvavou prodavačkou, mračila se a rozhazovala přitom rukama. Po kratším dohadování byl obchod uskutečněn, špičatá se rozhlédla kolem sebe, cosi zamumlala a s nekompromisním výrazem si to namířila k mému stolku.
„Dobrý den a dobrou chuť,“ pozdravil jsem onu dámu poté, co se usadila šikmo naproti mně.
„Hm, takovej neznám. A tohle bude určitě taky hnusný,“ střelila po mně otráveným pohledem a odpověděla mi na půl úst. Pak položila svou kabelku ne na sousední židli, ale rovnou na stůl do blízkého sousedství mého croissantu a výrazem své tváře mi jasně sdělila, že si nepřeje žádnou další konverzaci. Ani o hezkém podzimním dni, ani o nadcházejícím volnu, ba ani o ničem jiném.
Jedli jsme tedy tiše a beze slov, já pozoroval cvrkot v okolí, špičatá s upřeným zrakem na své buchty, jakoby si myslela, že jí je chce někdo sníst. Při každém ukousnutí nesouhlasně zamručela, občas úkosem zkontrolovala svoji kabelku, možná se bála, abych jí do ní nenadrobil. Přišlo mi té dámy trochu líto, napadaly mě otázky, proč je tak zatrpklá a jestli se vůbec někdy dovede radovat z úplných maličkostí.
Mé úvahy přerušila malá dívenka školkového věku, které jsem si všiml skrz prosklené dveře pekárny. Nejprve chvilku zmateně pobíhala venku mezi lidmi na nástupišti a rozhlížela se do všech stran. Poté vstoupila do pekárny, celou ji prolétla, zastavila se nedaleko našeho stolku a nahlas prohlásila: „Já... já jsem se asi ztratila. Hledám maminku... Neviděli jste moji maminku?“ Nebyla ještě ve stavu dítěte, které propadlo panice z absence své rodičky, zatím spíš usilovně pátrala, ale bylo jen otázkou času, kdy začne nabírat.
Lidé uvnitř zareagovali různě. Někdo si děvčátka ani nevšimnul, jiný jen na moment pootočil hlavu, aby se vzápětí vrátil ke svým záležitostem. Ne tak špičatá, ta okamžitě odložila nakousnutou buchtu na tácek, otřela si ubrouskem ruce, napřáhla je směrem k děvčátku a pravila: „Pojď sem, holčičko. Ničeho se neboj, tvoje maminka je určitě někde poblíž a my ji spolu najdeme.“ Ta dáma byla rázem jako proměněná, z nerudné zamračené uštěpačné ženštiny se během okamžiku převtělila do přívětivé ženy s ustaranou tváří, jakoby se vylekala víc než samotná holčička.
Zbystřil jsem. Něco mi na tom nehrálo. Člověk se setká s různými lidmi a zdaleka ne každý jedná s čistými úmysly. Rozhodl jsem se, že půjde-li špičatá s děvčátkem někam ven, přidám se k nim nejen, abych jim pomohl s hledáním, ale i pro jistotu, aby se nestalo něco zlého. Leč mé obavy se naštěstí ukázaly jako zbytečné.
Holčička nejprve zaváhala, zjevně byla ze vzniklé situace na rozpacích. Možná na moment zapomněla na svůj problém, změřila si špičatou roztomile dětsky vážným pohledem a řekla: „Ale já nemůžu. Maminka mi zakázala bavit se s cizími lidmi, když jsem sama.“ Při slově maminka si zřejmě vzpomněla na své ztracení a zeptala se: „Vy víte kde je?“
„To nevím,“ odpověděla špičatá, „ale určitě ji najdeme. Řekni mi, jak se jmenuje, dáme ji vyvolat rozhlasem v metru. A taky mi ukaž její obrázek, jestli nějaký máš, abychom ji poznali.“
V tu chvíli už toho bylo na holčičku zřejmě moc. Ztracená maminka a k tomu dilema, jestli si má přes zákaz nechat pomoct od cizího člověka. Přiběhla až ke špičaté a s pláčem na krajíčku řekla: „Maminka se jmenuje jako já Terezka. A obrázek nemám, mám jenom tohle.“ Načež vytáhla z kapsy od mikiny maličké pouzdro.
Špičatá tu taštičku otevřela, cosi z ní vytáhla, krátce na to koukla a rázem zenergičtěla. „Zařiďte to, honem!“ Zavelela nekompromisně mým směrem a podala mi obsah pouzdra. Poté vzala dívenku za obě ruce, usadila ji na volnou židli vedle sebe, sáhla do kabelky a řekla: „Terezko, tady ten pán je kouzelník, maminka tady bude cobydup. A ty mi zatím nakresli kytičku, kterou máš nejradši.“
Dívenka na mě na moment vykulila kukadla, ale kreslení pro ni bylo zjevně lákavější než čarování. „Nejvíc ráda mám sedmikrásky, koukej,“ prohlásila a jala se se zaujetím malovat zmíněnou květinu na list papíru, který předtím špičatá vytáhla z kabelky.
Pak už to šlo ráz na ráz. Obsahem pouzdra byla kartička s jakýmsi jménem a telefonním číslem. Vytáhl jsem mobil, zavolal, vyslechl si ustrašený ženský hlas a vysvětlil, kde jsme. Do dvou minut vpadla do pekárny drobná ženuška s vizáží zvětšené kopie děvčátka. Následovala obrovská úleva, obejmutí, omluvy, děkování, prostě vše co se v takových případech dělává.
Po odchodu obou Terezek jsme si se špičatou pohlédli do očí. V jejích se zaleskly slzy. Na moment odvrátila zrak, tiše si otřela tvář papírovým kapesníčkem a pak odpověděla na mou nevyřčenou otázku: „Taky jsem takovou princeznu mohla mít. Před několika léty. Ale byla jsem už moc stará a přišla o ni, sotva se stačila narodit. Můj chlap mě kvůli tomu opustil.“
Na chvilku zmlkla, jakoby váhala, snad prožívala nějaký vnitřní boj. Pak se poprvé za celou dobu opatrně usmála: „Odpusťte mi, že jsem byla protivná, nemůžu na to zapomenout. Ale měl jste pravdu, dneska je opravdu dobrý den. A tohle...“ vzala do ruky papír s nedokreslenou sedmikráskou, „to si nechám a budu si to prohlížet pokaždé, když mě ty myšlenky zase přepadnou.“
Špičatá zmizela a já se zamyslel. Říká se, že neexistují ošklivé ženy, že na každé je možné najít něco krásného. Konečně jsem to nalezl i na ní, její krása, zastřená těžkým osudem se ukrývala v dobrém srdci.
