„Prosím tě, mohl bys mi pomoct nebo aspoň poradit? Ty se v tom vyznáš, máš kontakty a já vůbec nevím, co si mám počít.“ S těmito slovy se na mě obrátila moje kamarádka Míla a já neměl nejmenší tušení, oč jí vlastně běží.
Dříve, než se vám svěřím s Mílinou prosbou, týkající se, jak se později ukázalo tématu tohoto článku, bych vás rád pozval na výstavu. Jakouže to? No, samozřejmě kočičí, útulkovou a umísťovací, ostatně co jiného byste ode mě starého kocoura mohli čekat. Tentokrát se uskuteční už příští sobotu od 10 do 17 v Praze 2, Na Slupi 26 v jednom ze skleníků tamní botanické zahrady.
Krom mnoha jiných se tam budou ucházet o vaši přízeň, o člověčí srdce a o nové domovy tito kocouří elegáni a kočičí krasavice:
Přítulný dvouletý kocourek Fifa.
Hravá černá pětiměsíční Lentilka.
Hodný roční kocourek Riki.
Tulivá svébytná sedmiletá Rossy.
Hodná a přítulná Maruška.
Maruščina dcerka čtyřměsíční Maja.
Vstřícná krásná roční tříbarevka Matylda.
Hravá čtyřměsíční Irenka.
Mazlivý mírný roční Felix.
Hravý tříletý Casper.
Kontaktní ani ne roční Elinka.
Šestiměsíční Bonnie miluje lidskou blízkost.
A teď už konečně zpět k Mílině prosbě. Když ta dobrá žena viděla, jak nad jejími slovy nechápavě zírám, upřesnila celou záležitost: „Tam u nás co bydlím, se v parčíku v křovinách usadila krásná polodlouhosrstá kočka. Přebývá tam už přes dva týdny, já jí tam nosím cestou do práce a z práce kapsičku, a ona vždycky přiběhne až ke mně, vůbec se nebojí. Zřejmě někomu patří, asi se zatoulala. Vyvěsila jsem i nějaké cedulky, ale nikdo se neozval. Tak jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi neporadil, kam ji dát do útulku, než se jí něco stane. Pobíhá tam spousta psů, poblíž je frekventovaná hlavní ulice, však víš. Nejradši bych si ji odnesla domů, ale nejde to, mám silnou alergii.“
A bylo jasno. Jako první mě napadla paní Dana ze Spolku na ochranu zvířat Dobříšsko. Zatelefonoval jsem jí a vysvětlil situaci. „Honzo, nezlobte se na mě, ráda bych vám vyhověla, ale nemůžu. Mám plno, strašný nadstav, moje prostory praskají ve švech, modlím se, že příští výstava mi trochu uleví.“ Ještě chvilku jsem paní Danu zkoušel přemlouvat, ale pak jsem to vzdal, její útulková kočková situace musela být vskutku kritická.
„Přece to nezabalím, když jde o kočku,“ zašprajcoval jsem se. Chvilku jsem dumal, pak znovu vzal telefon a zavolal paní Petře ze Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi. Nejdřív mi odpověděla to samé co paní Dana, ale pak se zarazila, něco jí napadlo: „A kdeže to vlastně je?“
Jmenoval jsem příslušné pražské sídliště.
„Cože tam? To ovšem zcela mění situaci,“ přeladila paní Petra svou řeč na jinou vlnu, až jsem si položil otázku, zda kočky z některých lokalit mají v útulcích přednost před kočkami z lokalit jiných. Samozřejmě, že to byla blbost, neb paní Petra hned vzápětí dodala: „Kus odtamtud shání jeden starý pán kočku, která se mu ztratila. Jak ta vaše vypadá, kdyby to náhodou byla ona?“
„Polodlouhosrstá starší moura,“ odpověděl jsem dle Mílina popisu onoho čtyřnožce.
„Tak mi ji dejte a já už se s ní domluvím. Tedy ne kočku, tu vaší kamarádku, myslím,“ navrhla paní Petra.
Teď by se mi chtělo napsat, že pak už to šlo ráz na ráz, ale tak jednoduché to zase nebylo. Dámy se sice domluvily na procesu navrácení kočky původnímu majiteli, ale chvilku to trvalo. Petra neměla kontakt na starého pána u sebe, a když ho konečně našla a Míle předala, tak on nebyl k zastižení. Mezitím na nějaký čas zmizela už jednou ztracená kočka, zřejmě chtěla vyzkoušet nový úkryt v jiném křoví. A aby toho nebylo málo, tak jsem pro změnu zmizel já na týdenní dovolenou a zůstal bez zpráv o vývoji událostí.
Napínám vás, že jo? Tak už toho radši nechám, jakmile jsem se vrátil, kontaktoval jsem Mílu a nedočkavé se vyptával, jestli během mé nepřítomnosti došlo k nějakému vývoji v kauze kočka. Její odpověď byla jasná a radostná: „Tak Mia je už doma, toho pána jsem nakonec sehnala a on si pro ni přišel, našli jsme ji v tom původním křoví a byla to ona. Byl celý zoufalý, bál se, že už nežije, prý už je hodně stará, je jí přes čtrnáct let a pravděpodobně by venku nepřežila zimu. Překvapilo ho, jak se mohla zaběhnout tak daleko, z jejího navrácení měl obrovskou radost a já taky, zaplať pánbůh.“
A to už je vlastně celé, tentokrát žádný smyšlený kočičí příběh, jaký k těmto pozvánkám občas přidávám. Jednoduché, prosté, s trochou náhody a se šťastným koncem. Teď už zbývá jen jediné, aby se domů k hodným lidem dostaly i kočky ze sobotní výstavy. Ale to už je tak trochu na vás a já budu vděčný každému, kdo se o to přičiní.
Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
