U paní Jany bydlím už od doby, kdy jsem jako malé kotě přišel před osmi léty o nohu. Jsme tady taková proměnlivá společnost asi osmi koček a kocourů, někteří odcházejí a další přicházejí. Jen já a slepá Micka tu žijeme napořád.
Paní Jana tady tomu vznešeně říká domácí depozitum, ale ve skutečnosti jde o obyčejný malý byt v přízemí v paneláku na sídlišti. Paní Jana skoro každé ráno odchází někam pryč a vrací se až pozdě odpoledne. Nejdřív jsem si myslel, že si od nás potřebuje odpočinout, ale ona tvrdí, že chodí uklízet k jiným lidem. Prý za to uklízení dostává nějaké papírky a kovová kolečka, které pak vyměňuje za jídlo pro nás. Nerozumím tomu, vím jen, že když někdy náhodou takové kolečko objevím a chci si s ním hrát, tak mi ho paní Jana sebere, protože jich má málo.
Občas paní Jana přinese nějakou novou kočku, která je vystrašená, někdy i nemocná nebo poraněná. Vezme ji k doktorovi, toho znám, taky k němu občas musím, ale chodím tam nerad. Doktor dá za ty papírky a kolečka tu novou kočku do pořádku, paní Jana ji pak tak dlouho hladí a mazlí, až si ta kočka tady zvykne. Vždycky ji nějak přijmeme mezi sebe, občas se trochu škorpíme o lepší pelíšky, ale moc se nepereme, jsme na tom všichni stejně.
Jednou za čas paní Jana naloží do auta ty z nás, kteří jsou zdraví, a odveze je pryč na umísťovací výstavu. Prý tam chodí lidé, kteří si přejí mít doma kočku, někdy si vyberou právě některou z našich kamarádek a paní Jana pak přijede zpátky bez ní. Nu, nevím, asi to tak úplně nefunguje, několikrát se stalo, že se ta umístěná kočka vrátila mezi nás zpátky. Většinou z toho byla nešťastná a paní Jana hrozně nadávala. Ne té kočce, aby bylo jasno, ale na toho člověka, který si ji vzal a pak ji nechtěl.
Já a slepá Micka na takové výstavy nejezdíme, jsme tu za domácí a tak trochu tomu tady šéfujeme. Teď vám řeknu, jak jsme se sem vlastně tehdy osmi léty dostali, ale bylo to dost drsné, tak to snad ani radši nečtěte.
Naší mámě jsme se narodili dost pozdě na podzim, taky na sídlišti, ale na jiném, než tady bydlíme. Žili jsme v proluce mezi domy u takové počmárané zdi, vedly tam nějaké roury, které trochu hřály. Maminka se o nás starala, jak to šlo, sice jsme mívali často hlad, ale díky těm rourám jsme měli šanci přežít zimu. Jenomže pak přišla ta strašná noc, která se opakuje každý rok a o které se lidé zblázní. Začnou okolo sebe dělat barevnou bouřku, je to hrozný kravál a oslepující blesky. Používají na to nějaké věci, které se rozstřelují do všech stran. Ty věci většinou lítají vysoko ve vzduchu, kde nemůžou nikoho zasáhnout, ale někdy taky při zemi, a to je pak průšvih.
No a jedna taková letící věc narazila do našeho klubka, jak jsme se strachy choulili u maminky a do té zdi s rourami za námi, kde vybuchla. Moje maminka byla namístě mrtvá, Micce to vypálilo oči, ale já měl štěstí, jenom mi to urazilo levou zadní nohu. Já se snažil někam doplazit, Micka se motala dokolečka, oba jsme kňučeli bolestí. Ale pak nás našla a zachránila paní Jana. Dala nás do pořádku a od té doby bydlíme u ní. Micka se postupně naučila orientovat podle sluchu, hmatu, čichu a svého šestého kočičího smyslu, který lidé neznají, já si zvykl běhat o třech. Takže je nám tu fajn a vlastně nám nic nechybí.
Tedy fajn, ne tak úplně. Fajn nám je kromě té jedné noci, co se lidi každý rok zblázní a dělají tu barevnou bouřku. Některým zdejším kočkám to tolik nevadí, ale mně a Micce se pokaždé vybaví ta strašná chvíle, kdy jsme přišli o maminku. Paní Jana sice vždy zavře okna a zatáhne závěsy, ale ty rány a barevné blesky jsou dost slyšet a vidět i přes ně. Tak nás musí oba držet na klíně a konejšit, abychom se tolik nebáli, protože víme, že u ní se nám nic nestane.
Jenomže v noci na dnešek to přišlo zase a bylo to horší než kdy jindy. Najednou se ozvala strašná rána, až zařinčela okna a blesk byl tak silný, jakoby vybouchnul tady v bytě. Asi ta letící věc narazila do rámu uprostřed okna. Já se tak vylekal, že jsem strachy prokousnul paní Janě ruku. Tekla jí krev na můj kožíšek a na Micku, hned jsem si uvědomil, že jsem jí nechtěně ublížil. Ale ona mě nepotrestala, přestože krvácela, držela nás dál a šla si to ošetřit, až když ta barevná bouřka trochu zeslábla. A přitom všem musela uklidňovat i ostatní kočky, protože ty se taky vyděsily, i když ne tak moc jako já s Mickou. Asi proto, že na tu barevnou bouřku nemají takovou vzpomínku jako my dva.
Ale proč vám to všechno říkám? Nechci po vás, abyste s těmi barevnými bouřkami přestali, protože vím, že to nejde. Jednou do roka se tu noc prostě zblázníte a podle mého kocouřího rozumu s tím nemůžete nic dělat. Říkám vám to proto, abych té naší paní Janě poděkoval. Jí a dalším, kteří se podobně jako ona starají o kočky, které se mnohdy vinou jiných lidí dostaly do maléru.
Váš kocour Čert
