„Ne, Honzo, promiň, ale zákusek si s tebou dneska nedám,“ odmítla Maruška napůl rozhodně a napůl posmutněle můj návrh, abychom si jako obvykle vylepšili kafe nějakým drobným sladkým hříchem.
„Ale proč, Maruško, není ti dobře?“ Zareagoval jsem překvapeně a přiznám se, že taky dost zklamaně.
„Samozřejmě je mi dobře, ale dala jsem si novoroční předsevzetí, že aspoň trochu zhubnu.“ Vysvětlila mi ta vzácná plnoštíhlá kráska důvod odmítání toho, co má sama tak ráda. Zřejmě jsem se musel zatvářit dost zděšeně, a tak hned vzápětí s trochou humorné nadsázky zmírnila svoje slova: „Ale neboj, nebudu to přehánět, necejtila bych se dobře a přestala bych se líbit Frantovi.“
„A mně taky,“ přisadil jsem si ve snaze přimět Marušku k co nejmenší váhové redukci.
„No jo, no jo, ty si asi nikdy nedáš pokoj,“ zasmečovala na mou stranu hřiště.
Bůhvíjak dlouho bychom ještě pokračovali ve špičkování na dané téma, kdyby se najednou z ulice neozvalo hlasité „prásk.“ A za moment zase „prásk, prásk.“
„Hm, dneska jsou už Tři králové a někomu zbyla munice ještě ze Silvestra,“ okomentoval jsem bezmyšlenkovitě venkovní dění a chtěl navázat přetrženou nit původního hovoru.
Maruška se však zamračila a zlověstně zablýskala očima: „Víš, Honzo, klidně si o mně mysli, že jsem stará protivná bába, ale já zrovna tenhle způsob silvestrovského dovádění nemám ráda. A mám k tomu svůj důvod, kterej se letos znovu potvrdil. Můžu ti to říct?“
„Jasně, Maruško, ale napřed si lokneme kafe, aby nám úplně nevystydlo, a pak už se tu pro tebe proměním v jedno velké ucho,“ snažil jsem se aspoň maličko zmírnit její rozhořčení. Opatrně se usmála a po vydatném doušku lahodného černého nápoje se dala do řeči.
***
Honzo, víš, co si myslí zvíře, když slyší a vidí práskat tyhlety dělbuchy a lítat rachejtle? Jestli ne, tak já ti to teda povím. Vyhodnotí to pudově, a protože silvestrovský randál v genech nemá, považuje to za něco mezi šílenou bouřkou, sopkou a bůhví čím ještě. Takže je to pro něj obrovský průšvih a nebezpečí, a když má špetku svýho rozumu, dostane strach a snaží se před tím utéct nebo aspoň někam schovat.
O své osmdesátileté mamince a jejím kříženém vlčákovi Robertovi jsem ti už párkrát vyprávěla, ale neřekla jsem, že jak už je stará a jak mu chce dopřát klid, tak Silvestra neslaví a večer jde normálně spát, jako každý jiný den.
Vždycky si pak zavoláme až ráno, abychom si popřáli do Nového roku a trochu poklábosili, tak jsem byla letos překvapená, že mi volá chvilku po půlnoci a lekla jsem se, jestli se něco nestalo. Ozvala se a byla dost zoufalá, povídala: „Marienko, promiň, že tě ruším v oslavách, ale mám tady problém. Někdo odpaluje jako u Verdunu pár kroků od nás z hráze rybníka a Robert se strašně bojí. Pootevřenými dveřmi mi vletěl do špajzu, tam shodil několik sklenic s okurkama na zem, pak se nacpal do kouta mezi dva pytle brambor, vyje, třese se po celém těle a od huby mu jde pěna. Já se bojím, že se mu něco stane nebo že se pořeže od střepů.“
Tak Honzo, teď už víš, proč mě naštvaly ty dělbuchy tady za oknem, jsem na ně prostě alergická. Možná ti přijde, že jsem přecitlivělá, když jde jen o zvíře, ale já mám Roberta ráda a navíc je to jediný maminčin společník, ona na něm přímo visí a nedovedu si představit, co by bylo, kdyby se s ním mělo něco stát. Já bych se v tu ránu chtěla za maminkou rozjet, postarat se o ni i o Roberta, ale nešlo to. Jednak jsme se oba s Frantou napili a jednak je to dost daleko, maminka mě potřebovala co nejdřív a tryskáč bohužel nevlastním. Tak jsem se s ní snažila aspoň mluvit co nejdýl, říkala jsem jí, ať je klidná, zavře se s Robertem v tý komoře, čímž co nejvíc ztlumí ten randál a ať ho konejší svým hlasem, na který je zvyklý.
No, trochu to zkrátím, mluvili jsme spolu snad hodinu, maminka držela v jedné ruce telefon, druhou střídavě uklidňovala Roberta a střídavě uklízela ty rozbité okurky. Chvilku se bavila se mnou, chvilku se psem, a jak čas běžel, všechno se to začalo pomalu zlepšovat. Randál z venku zvolna ustával, mamince se postupně vrátil klid a i Robert přesral kňučet a výt, a na závěr hovoru mě dokonce pozdravil opatrným přátelským štěknutím.
Takže všechno naštěstí dobře dopadlo, ale Honzo, řekni mi narovinu, máme my tohle zapotřebí? Jak moje stará maminka, tak Robert a nakonec i já? Jedno ti povím, kdybych tam v tu chvíli byla, asi bych se neudržela, vyběhla na hráz a tomu odpalovači to maličko vytmavila.
***
Maruška zmlkla, trochu vydýchávala svou řeč a mně bylo jasné, že její obrat „maličko vytmavila,“ byl hodně velkým eufemizmem. Jak tuhle jinak hodnou a nesmírně vlídnou ženskou znám, tak vím, že onomu odpalovači by přinejmenším hrozilo sražení z hráze do rybníka.
Odpověděl jsem Marušce, že napohled dokážou tyhle rachejtle sice dělat hezké efekty, ale jinak to silvestrovské půlnoční šílení jako kočkař taky moc nemusím. Naši dva rošťáci to sice berou celkem v pohodě, ale jednomu kolegovi se kočka nacpala za záchodovou mísu a strachy se tam podělala. A vůbec nejhůř jsou na tom ti venkovní, nejen psi a kočky.
„Víš, co, Honzo, nakonec to dobře dopadlo, tak tohle téma už radši uzavřeme, ať si nepokazíme celé dnešní cukrárenské posezení.“ Marušce znovu zablýskalo v očích, ale tentokrát už ne zlověstně, ale nádherně šibalsky, jak to znám jenom u ní: „Novoroční předsevzetí jsou odjakživa k tomu, aby se porušovala, tak jestli pro mě chceš něco hezkýho udělat, objednej nám větrníky, ať neřekneš, že zhubnu a už ti nebudu připadat krásná.“
