My kočky to máme proti lidem v životě v mnoha ohledech jednodušší. Vezměte si například naši přímočarost ve vyjadřování. Když něco chceme, zcela zřetelně a jednoznačně mňoukneme svůj požadavek takovým způsobem, že o našem přání nemůže nikdo pochybovat ani v nejmenším.
Damiánova libůstka spočívala v touze ochutnat vše, co zrovna lidé jedí, a tak se pokaždé dožadoval nějakého toho sousta pro sebe. Co sousta, spíš pořádného dílu z lidského talíře, a činil tak natolik otevřeným, dotěrným a neoblomným způsobem, že chtěli-li mít lidé od něho pokoj, nezbylo jim nic jiného, než se s ním spravedlivě rozdělit o své krmení. I já jsem bývala taková, s jediným rozdílem. Oproti Damiánovi jsem byla mnohem vybíravější, a když se stalo, že mi lidé nabídli jídlo, které jsem neměla ráda, dokázala jsem jej důrazně odmítnout. Tázavý pohled, doprovázený trhnutím tlapkou a případně nesouhlasným zamručením byl každému naprosto srozumitelný. A Linda? Ani ona není jiná, své nejoblíbenější zábavy, totiž prohánění tenoučkého pramínku tekoucí vody se dožaduje zcela bez skrupulí tím, že vyskočí na kuchyňskou linku k vodovodu bez ohledu na to, zda něco takového smí nebo nesmí.
Mezi lidmi to tak jednoduché obvykle nebývá. Dobře si vzpomínám na dobu, když jsem žila s Honzou, Aničkou a s Vilíkem, jaké to ti dva prvně jmenovaní občas měli vůči Vilíkovi složité. V mých prvních létech byl Honza vášnivým cyklistou, a pokud chtěl od táty nějakou novou součástku na své milované kolo, musel se nejprve domluvit s maminkou, aby se za něj přimluvila a poté nějaký čas dělat tátovi co mu na očích vidí. Pak měl teprve šanci na splnění svého snu.
Nebo naopak s tím odmítáním. Jasně a srozumitelně dokážou odmítat jídlo pouze malá lidská koťata. Pokud dospělé kočce, pardon člověku, to jsem se přemňoukla. Tedy pokud mu něco nechutná, například na návštěvě, nutí se to jíst a i když se přitom všelijak ošívá, vychvaluje příslušný pokrm pomalu až do nebe. Damián mi vyprávěl, jak jednou k Honzovi se Soňou přijela na návštěvu jedna jejich příbuzná a přivezla jim nějaké křupavé zákusky, které sama upekla a na něž byla nesmírně pyšná. Nechutnaly ani jednomu z těch dvou, ale oni se přemáhali, jedli je a ještě je té své příbuzné pochválili. Dokonce nepřišly k chuti ani Damiánovi a on byl jediný, kdo je dokázal nepokrytě odmítnout.
Což o to, tyhle dva příklady jsou ještě docela nevinné, ale daleko horší je, že se lidé někdy snaží svou neotevřeností a neupřímností navzájem oklamat. Linda nemá ráda vysavače. Žádná kočka nemá ráda vysavače, ale Lindě jsou obzvlášť odporné, a snad právě kvůli tomu se naučila šestým kočičím smyslem rozeznat, který je dobrý a který špatný. Jednoho dne se Honzovi a Soně vetřeli do bytu dva uhlazení pánové a snažili se jim vnutit nějaký strašně drahý lux, o němž tvrdili, jaký je výtečný, moderní a jedinečný. Už by se jim to málem bývalo podařilo, nebýt Lindy. Ta jediná dokázala svým naprosto jednoznačným způsobem vyjádřit svůj názor, a tak Honza se Soňou měli obrovské štěstí, když se spolehli na její kočičí instinkt.
Jsem vlastně hrozně ráda, že jsem kočkou a těší mě, že celá ta lidská rodinka, o kterou se s Damiánem a Lindou staráme, od nás umí alespoň občas přejmout nějaký ten kočičí způsob jednání.
