Honzovi se zřejmě po mně a po Damiánovi stýská, protože se mu občas o nás zdá. V posledním svém snu si mi stěžoval, že četl nějaký článek, v němž se autor nemile dotýkal jeho svobodomyslného založení arogantním vnucováním jakýchsi demagogických církevních postulátů, navíc značně pokroucených. A tak mě poprosil, abych zde z nadhledu kočičího nebíčka naškrábala pár řádků o tom, jak to vlastně ve skutečnosti všechno je. S vesmírem, se Zemí, s kočkami, s lidmi a se vším ostatním. Ponořili jsme se tedy s Damiánem do studia, jehož výsledkem je dnešní povídání. Ještě než začnu, tak musím velice důrazně mňouknout, že na rozdíl od tamtoho autora své závěry nabízím jen jako podnět k zamyšlení s tím, že jim mohou věřit pouze ti, jimž budou blízké. My kočky totiž zásadně nikomu nic nevnucujeme, dokonce ani v případě, když jde o čistou pravdu.
Na samém počátku věků stála Superkočka. Zrodila se z prahmoty, byla všemocná a tak obrovská, že si to ani nelze představit. Srst měla celou bílou, oči jí zářily světle zeleným přísvitem. Byla však samotná, bylo jí smutno, a tak se rozhodla, že si bude hrát. Jediným prudkým mávnutím tlapky rozčísla svými ostrými drápky prostor, a najednou se okolo ní počal rozpínat čerstvě zrozený vesmír. Krouživým pohybem svého hebkého dlouhosrstého ocasu začala roztáčet spirály galaxií, září svých očí v nich zažehala jednotlivé hvězdy. Když se jí nějaká neposlušná hvězda omylem připletla pod drápek, Superkočka ji zlehoučka napálila, a ta se pak změnila na černou díru. Nepřála si, aby hvězdy zůstaly samotné jako ona, a proto z některých udělala dvojčata, dalším opatřila planety jako koťátka.
Rozhodla se, že vybrané planety, včetně naší Země, okrášlí kouzlem života, a hned se pustila do jeho tvoření. Jako první ze všech tvorů na Zemi stvořila Superkočka k obrazu svému kočku domácí, což ji natolik potěšilo, že k ní v zápětí přidala ostatní kočkovité šelmy. Aby kočky měly co jíst, stvořila jim zvířata k lovení, aby to na druhé straně neměly tak jednoduché, dala vzniknout tvorům, kteří je pronásledují. Stvořila psy, ty malé kočkám pro zábavu, větší pro zdravé kamarádské soupeření a ty největší proto, aby si kočky nemyslely, že jsou na světě nejsilnější. Jako posledního ze všech tvorů stvořila Superkočka člověka a dala mu za úkol, aby se o kočky staral, aby jim věrně sloužil.
Všem tvorům, od těch největších, až po ty docela maličké, dala Superkočka do vínku nesmrtelnou duši, kočkám vdechla devět životů. Když kočka zemře a její duše opustí Zemi, vstoupí sem do kočičího nebíčka a je zcela na jejím rozhodnutí, zda a kdy se chce vrátit zpět a prožít další ze svých devíti životů. Poté, co jich všech devět vyčerpá, obvykle zde delší dobu odpočívá a rozmýšlí, zda se rozhodne načít první z další série devíti životů na Zemi nebo zda tu zůstane a bude pracovat ve Společenství starostlivých. Členové tohoto společenství zde o všechno pečují, pomáhají duším čerstvých příchozích a starají se, aby se tu každá cítila co nejlíp.
Superkočka, ač stále všemocná, o vládu nad stvořenými světy nestojí, tu přenechala přírodě a jejím zákonům. Zachovala si svou tvůrčí hravost, a protože se nekonečný vesmír stále více a více rozpíná, má dostatek času a místa k dalšímu tvoření. Možná, že zrovna v těchto okamžicích stvořila kdesi v odlehlém vesmírném zákoutí další kočičí svět a já věřím, že jsou nám ty nové kočky dočista podobné. Vždyť Superkočka je stále tvoří k obrazu svému.
Možná mi mnozí z vás nevěříte a smějete se, co jsem to naškrábala za blábol. Máte na to plné právo, vaše víra je čistě vaší osobní volbou. Avšak až potkáte nějakou kočku, zastavte se a zahleďte se pozorně do hlubin jejích očí. Když budete mít štěstí a kočka vám bude příznivě nakloněná, uvidíte v nich na kratičký okamžik podivuhodnou lehoučkou uklidňující zelenou záři, nabitou obrovskou energií. Vězte, že jste v tu chvíli spatřili pradávný odkaz Superkočky, který vložila do každé z nás.
