Mají to ti ptáci ale štěstí, být Linda jako já nebo Damián, bylo by na světě o jedno malé kose míň. Leč nepředbíhejme a začněme hezky od začátku.
Minulý čtvrtek odpoledne dorazil Honza domů jako první, nechal se přivítat od Lindy, dal jí jídlo do misky a otevřel dveře na zahradu, aby se mohla po celodenním spánku trochu proběhnout. Teprve potom se mohl odebrat do patra, aby se „zdomácněl,“ tedy převlékl a smyl se sebe prach celého dne. Už měl docela hlad, a tak se těšil, že si spíchne něco rychlého studeného k zakousnutí, jenže v tu chvíli ještě netušil, že bude muset uspokojení svých chuťových buněk ještě o nějaký čas odložit.
Když se vrátil dolů, překvapil jej na zahradě nezvyklý ruch. Co ruch, bezmála virvál. Uprostřed zahrádky seděla Linda a s velkým zaujetím si packou, jen tak bez drápků hrála s jakousi hroudičkou a v jejím bezprostředním okolí poletoval kos s kosicí. Oba na Lindu šíleně křičeli, nepřála bych vám slyšet ty výrazy. Jenže jak by také ne, ta malá hroudička byla odrostlým kosím mládětem, které se zřejmě učilo létat a při jednom z neplánovaných mezipřistání skončilo na Lindině území. To malé kosí stvoření bylo zjevně úplně popletené a nevědělo, jestli se má bát nebo otevírat zobáček v naději, že ho ta divná kočka nakrmí. Honza se na to nemohl dívat a vzpomínal na nás, na mě a na Damiána, jak bychom rychle ukončili to trápení menší neplánovanou svačinkou. Měl pravdu, oba bychom to tak s radostí udělali a navíc, pokud bychom měli zrovna dobrou náladu, nabídli bychom mu, aby též kousek ochutnal. Jenže on neví, co je dobré a jak ho znám, nejspíš by odmítnul.
Lindu však takové rázné řešení ani nenapadlo, dál si s ním opatrně hrála, aby mu neublížila, kose pípalo a jeho rodiče se mohli zbláznit. Tak co s tím? Honza dostal nápad, tiše se rozhlédl, jestli se někdo nekouká, a když nikoho neviděl, milé kose vzal a opatrně ho prostrčil škvírou v plotě k sousedům. Linda se tam neprotáhne a ztrapňování přetahováním svého těžkého těla přes plot ji přestalo bavit už nejmíň před rokem. Tak snad si ho ti jeho rodiče na sousední zahradě dokrmí. Oba dva změněnou situaci velmi rychle pochopili a rozdělili si úlohy, kosák se pustil do shánění potravy a krmení potomka, a kosice si vzala na starost hlídání. Ve své malé hlavičce si nedokázala uvědomit, že se ta kočka, která po chvilce marného hledání ztracené hračky zalezla pod keř, přes plot opravdu nevydá, a pro jistotu jí nepřestala častovat proudem spílání. Lindu ten ptačí monolog nakonec natolik otrávil, že odešla domů, aby se mohla v klidu najíst a trochu prospat po tom dobrodružství.
A milé kose? Mělo velké štěstí, že už bylo dost veliké a ze sousedovic zahrady se mu podařilo odlétnout do bezpečí dřív, než ho objevila nějaká jiná kočka. Tedy taková, která dělá čest svému jménu.
