V době, než se Lucce podařilo najít stabilní zaměstnání, pracovala nějaký čas po různých brigádách a jedním z jejich působišť byla i malá kavárna na Starém městě pražském. Což o to, prostředí jednotlivých kaváren se od sebe příliš neliší, tichá hudba, tlumený hovor hostů, vlídná obsluha, vše jakoby mělo navodit dojem, že se běh času zpomalil a umožnil tak klidné posezení návštěvníků.
Ani tato kavárna nebyla výjimkou, snad se v ní scházelo o něco více hostů, majících co do činění s uměním, snad se v ní vedlo vícero učeného diskutování na téma, zda ta a ta skladba je dobrá, skvělá či méně vydařená, zda ten a ten malíř vytváří díla hodnotná nebo jen tak bezcenně matlá barvy na plátno. Avšak bylo zde přece něco, čím toto místo vynikalo nad ostatními, cosi, co se v kavárnách moc často nevidí. Vlastně ne cosi, ale kdosi a nebyl to nikdo jiný, než dvě majestátní a sebevědomé kočky. Když měly náladu a chuť na obdivování, zvolna se procházely mezi hosty, občas se u někoho zastavily, otřely se mu o nohu a nechaly se pohladit, jindy někomu udělily nejvyšší vyznamenání tím, že se mu uvelebily na klíně. Jak večer obvykle plynul a přecházel v noc, názory umělců se stávaly kritičtější a jejich argumenty hlasitější, kočky to přestalo bavit a odebraly se do „zákulisí.“ V kuchyni se jim dostalo vydatné kočičí večeře a poté ulehly k spánku, aby si mohly odpočinout a připravit se tak na další lenivý den, strávený mezi hosty.
Přítomnost koček v „Lucčině“ kavárně byla v podstatě náhodná, na rozdíl od kavárny, kterou prý nedávno otevřeli ve Vídni. Tamní kavárna je kočkám doslova zasvěcená a jejím mottem, jímž láká zákazníky, je pobytí v kočičí společnosti. Je to dobrá myšlenka, lidé, kteří mají rádi kočky a z nějakého důvodu je nemohou mít doma, tak mají příležitost si jejich přítomnosti, vlídnosti a přítulnosti v klidu užít. A naopak, několika útulkovým kočkám, které by jinak byly bez vlastního domova, se v této kavárně dostává hojné stravy a vlídného zacházení.
I když se mně i Damiánovi myšlenka kočičích kaváren moc líbí, smňoukli jsme se na tom, že ani jeden z nás by za svého života kavárenskou kočkou nemohl být. Byli jsme na to příliš divocí, a přestože lidská společnost nám bývala milá a příjemná, přece jen jsme dávali větší přednost lovu a divokým hrám. Přece však známe jednu kočku s typicky kavárenskou povahou, která si se všeho nejraději užívá klidu, dostatku chutného jídla, pohodlí a lidského rozmazlování. Je jí naše nevlastní sestra tříbarevná Linda.
