Linda se na Honzu a Soňu trochu zlobí. Oni ji totiž opustili, naštěstí jen na pár dní. Svěřili ji Lucce, která se na ten čas nastěhovala zpět do svého starého domova a pečovala o ní, zatímco ti dva se potulovali bůhvíkde na cestách. Tvrdili, že jedou poznávat cizí kraje, ale nebyla to tak docela pravda. Jeli se podívat na to, jak si žijí kočky v zahraničí, to já dobře vím.
V lidské bibli se vypráví o městě Babylon, ve kterém se lidé v dávných dobách rozhodli postavit věž až do nebe a povýšit tak svou vlastní moudrost a důležitost nad tu boží. Bůh jim to znemožnil zmatením jazyků, dle této legendy od tehdy prý lidé používají různé řeči a navzájem si nerozumějí. Někteří mluví tvrdě, jako když se sype kamení, jiní vláčně, jako bys másla ukrojil, u jiných si jeden není jistý, zda netrpí nějakou záhadnou krční chorobou, a najdou se dokonce i tací, jejichž řeč připomíná pochrochtávání roztomilých vepříků. A právě do země těch posledně jmenovaných se vydal i Honza se Soňou, v doprovodu velké družiny spolucestujících. Zažili tam několik nádherných dní, obklopeni záplavou tulipánů a jiných přepestrých květin, neustále uskakovali před koly všudypřítomných cyklistů, užívali si všudypřítomné vody, obtékající je ze všech stran, často na ně stékající dokonce i shora. Přívětivému pochrochtávání tamních lidiček sice vůbec nerozuměli, zato moc dobře chápali mňoukání a předení jejich kočičích spolubydlících.
O Holandsku se tvrdí, že je zemí květin, dřeváků, grachtů a polderů, světoznámých starých malířských mistrů, ale také jízdních kol, tolerantních zákonů a pracovitých lidí s obchodním duchem. To je všechno bezesporu pravda, nicméně takovým věcem ani já, ani Damián moc nerozumíme. Pro nás je tento kraj zemí majestátně vyhlížejících spokojených koček, které jsou si dobře vědomy své důležitosti pro lidi, se kterými odnepaměti žijí, jimž nosí štěstí a jejichž příbytky zbavují drobných hlodavců. Holandské kočky jsou společenské a nemají takový ostych před neznámými lidmi, jaký občas mívají kočky v našich krajích. V přímořském hotýlku, ztraceném v záplavě lodních stěžňů mají za strážného anděla kočku. Tedy, přesněji mňouknuto, ona není pravým andělem, jen se jmenuje Angela, ale všichni ji tam milují. Vítá hosty, když se pyšně prochází po nábřeží, pak se usadí v recepci a pomáhá personálu s jejich ubytováním, poté zavítá do velké jídelny a kontroluje, zda všem patřičně chutná. Možná je převtělenou zakladatelkou hotelu nebo jí to tam dokonce celé patří, nevím, ale každopádně se tváří důležitě, jako by o všem rozhodovala.
V téhle zvláštní zemi je však k vidění ještě jeden druh „koček.“ Na rozdíl od nás jsou dvounohé a v tajemných uličkách větších měst se polonahé ve výkladních skříních líně vystavují na odiv kolemjdoucím. Nevím přesně co dělají, čím se živí a jaké jsou pohnutky jejich konání. Jedno však svým kočičím citem poznám, i když se navenek usmívají, v nitru jsou nešťastné.
A tak jsem byla vlastně hrozně ráda, když se Honza a Soňa po pár dnech vrátili k Lindě, aby si ji usmířili záplavou mazlení, hlazení a dobrého krmení.
