My kočky máme důmyslný kožíšek, který nás v zimě dokáže pořádně zahřívat a v létě nás ochrání od prudkých slunečních paprsků, navíc při dešti nedovolí, abychom promokly na kůži. Vespod nám vyrůstá hustá a jemňoučká, zpravidla šedivá podsada, nad ní je umístěná vrstva chloupků, kterým se říká pesíky a vše je završené nejdelšími krycími chlupy, které se mimo jiné postarají o naše zbarvení a zdůrazňují tak osobnost každé z nás. Srst vyměňujeme postupně, pouze dvakrát za rok, v létě je řidší, zato v zimě je pěkně husťoučká a hřejivá.
Lidé to mají zařízené docela jinak, příroda k nim byla v tomto ohledu zřejmě skoupá, protože jim nadělila srst pouze na hlavu, nazývají ji vlasy. Nevím, nakolik je tyto vlasy dokážou chránit před vlivy počasí, asi to moc slavné nebude, ale vím s určitostí, že podobně jako u nás koček, hraje i lidská vlasová srst důležitou roli k dotváření jejich osobností. Většina lidských samiček si ji barví a zvýrazňuje tak svou krásu, občas se dokonce objeví obarvený lidský kocour. Více lidských kocourů však svou vlasovou srst vůbec nenosí, ti mi připomínají mé vzdálené sestřenice bezsrstého plemene Sphynx.
Nepřítomnost srsti na zbytku těla vyřešili lidé zvláštním způsobem, berou si na sebe srst umělou a podobně jako my kočky máme srst rostlou ve vrstvách, lidé si oblékají několik jejích vrstev přes sebe. Zřejmě je to praktické, protože si podle počasí mohou zvolit, kolik dílů srsti si zrovna obléknou. Je mi jasné, že obdobně jako barvení vlasů má volba lidské srsti velký význam v tom, jak chce člověk působit na své okolí. Nevím, jak k té srsti přicházejí, ale všimla jsem si, že si občas nějaký její kousek přinesou odněkud domů, pak si jej nějaký čas berou na sebe, aby ho poté odložili a už nepoužívali.
Honza měl ve svém pokoji velikou skříň, do které ukládal jednotlivé části své umělé srsti. Větší část skříně obsahovala jednotlivé kusy krycí srsti a také pár kousků pesíků, v menší části byly regály, do kterých si ukládal díly své podsady. Už druhý den po svém nastěhování jsem objevila, jak příjemně se mi v této skříni spí, a tak jsem se rozhodla, že jakmile ji někdo otevře, honem tam vklouznu. Zezačátku se mi to párkrát nevyplatilo, nikdo si mě nevšiml a já zůstala v té skříni zavřená. Pokaždé se mi však podařilo hlasitým mňoukáním přivolat někoho, kdo mě pustil ven. Anička moc ráda neviděla mé návštěvy Honzovy skříně, ale jemu samotnému to zřejmě nevadilo, ochotně mě pouštěl dovnitř a vždy nechal pootevřené dveře, abych mohla kdykoli ven. V jednom regálu měl Honza uložené malé kousky své podsady, které si oblékal na zadní tlapky a kterým říkal ponožky. Do těch jsem se zavrtávala nejraději, krásně mě hřály a navíc tlumily všechny zvuky, které by mě mohly rušit ve spánku. Však jsem se také pokaždé Honzovi odvděčila za jeho pohostinnost a jeho ponožky jsem uspořádala tak, aby byly vždy pěkně a přehledně propletené v jednom chumlu. Tuto mou kočičí pořádkumilovnost bohužel nedokázala ocenit Anička a obvykle po mně ponožky přerovnala do nudných komínků.
Umělá lidská srst je pro nás kočky dobrým vynálezem i z jiného důvodu, než proto, aby se nám v ní příjemně spalo. Po většinu dní odcházeli všichni tři lidští obyvatelé našeho bytu ráno někam pryč a nechávali mě doma samotnou. Vilém se vracíval až večer, ale Honza s Aničkou chodívali domů o něco dříve, přibližně ve stejnou dobu. Pokaždé si uvařili hnědou tekutinu, která mně samotné sice moc nevoněla, ale oni ji zřejmě milovali. Posadili se do křesel v obývacím pokoji, požitkářsky ji usrkávali a přitom hráli hru s malými barevnými lístečky, které říkali pasiáns. Při této příležitosti jsem se s oblibou zavrtala Aničce mezi podsadu a pesíky, nahoře jsem vystrčila hlavičku, aby mě mohla hladit a drbat pod krkem a odměňovala jsem ji hlasitým předením.
