Občas se stávalo, že některý z mých lidí někam odejel a vrátil se domů až za několik dní. To se mi pranic nelíbilo, mají mě přece proto, aby mi dělali společnost, starali se mi o jídlo, o zábavu a pohodlí a ne proto, aby si dělali co chtějí. Tento svůj postoj jsem vždy dala najevo zbylým dvěma, kteří se mnou zůstali doma, tvářila jsem se přezíravě a hrála si na uraženou. Nevíc to však ode mě po svém návratu schytal ten „hříšník,“ celý den jsem si ho nevšímala a tvářila jsem se, jako by ani neexistoval, aby si propříště zapamatoval, že nemá co odjíždět. Párkrát dokonce odjeli dva mí lidé současně. V takových případech jsem už začínala být nejistá a přepadaly mě obavy, aby mě neopustil i ten třetí. V těch chvílích jsem svou povýšenost nedokázala zahrát tak dokonale, spíš jsem se snažila být v neustálém kontaktu s tím, který zůstal se mnou, abych si ho jaksi ohlídala. Nicméně o to víc jsem svou nelibost projevila, když se mi vrátili ti dva uprchlíci.
Minulého léta se Anička s Vilíkem začali najednou chovat docela podivně. Sháněli a v našem městském bytě kupili na hromádky spousty zvláštních věcí, například barevný nafukovací míč, směšné kloboučky proti slunci a podobně. Přitom používali slova, která jsem předtím nikdy neslyšela a nevěděla jsem, co znamenají. Nu, posuďte sami, třeba moře, letadlo, Bulharsko. Pořád mluvili o nějaké cestě a koupání, až jsem z toho vůbec nebyla moudrá. Jako že se snad chystají odbulhat do moře a tam se koupat v letadle? Nevím, nedávalo mi to smysl. Každopádně jednoho dne se stalo, že s velkou slávou a hromadou zavazadel odjeli a já zůstala docela sama s Honzou.
V té době jsem už byla dávno dospělá a zkušená kočka, od mého narození uběhly již čtyři zimy a i Honza už postupně ztrácel rysy lidského kotětství. Dokonce se i naučil ovládat tu malou místnůstku, která nás vozila mezi městem a venkovem, i když musím přiznat, že jsem raději jezdívala s Vilíkem, protože Honzu zatím ještě zřejmě tolik neposlouchala, jezdila si o něco rychleji a se mnou to uvnitř nepříjemně házelo.
Po odjezdu svých rodičů Honza zřejmě vycítil mou nejistotu a snažil se mě uklidnit. Nosil mě po bytě, choval a hladil, a aby mě přivedl na jiné myšlenky, oprášil bojové hry z mého kotětství a nádherně se se mnou popral. V noci mě dokonce nechal spát u sebe v posteli, což bylo zcela neobvyklé, za normálních okolností jsem nocovala v obýváku nebo v kuchyni. Však jsem také tento jeho počinek náležitě ocenila, rozhodla jsem se, že se postarám, aby mu nebyla zima, a tak jsem se mu stočila přesně doprostřed jeho pelíšku. Sice něco mumlal, jako že se roztahuji a on nemá dost místa, ale zahřívat se ode mě každopádně nechal. Hned druhého dne ráno jsme vyrazili na venkov. Cestou mě čekalo příjemné překvapení, poprvé jsme jeli spolu sami a já jsem poprvé mohla sedět na klíně tomu, kdo místnůstku ovládá. Jednou rukou mě přidržoval, druhou točil takovým tím kolem a uháněli jsme ostošest. Na zahradě mě zanechal svému osudu, s velkým brbláním vzal žebřík a začal se potýkat se záplavou letních jablek. Byla bych mu snad i ráda nějak pomohla, ale považte sami, jablka a kočka, to jaksi nejde moc dohromady. Jo, kdyby tak na tom stromě rostly myši, to by bylo hned něco jiného.
Následující noc jsem se potkala s ježkem, který bydlel na naší zahradě pod hromadou starých prken. Ne, že by mě ten starý uchrochtaný dupající pichlavý strýc nějak zvlášť zajímal, ale nějakým způsobem jsme se o sebe přece jen museli otřít. V tu chvíli jsem si ten kontakt ani neuvědomila, došlo mi to až ráno, když mě začalo něco kousat v kožíšku. Představte si, já od toho pichláče chytila blechy. Honem jsem běžela za Honzou, aby s tím něco udělal, jenže on mi nerozuměl, pochoval mě a celý můj problém pochopil, až když nějaká ta bleška přeskočila i na něj.
A tak se celý zbytek našeho společného hospodaření odehrával ve znamení Honzova boje s jakubčaty, kterých bylo tolik, že je ani nestačil všechny otrhat a našeho společného boje s těmi roztomilými bleškami. Honza dokonce odněkud přinesl nějaký prášek, kterým zasypával sebe i mě, nu, nebylo to nic příjemného. Nicméně nejprve se nám podařilo omezit bojovou bleší linii na malý zahradní domek a pojízdnou místnůstku a do návratu Honzových rodičů jsme nad nimi společnými silami zvítězili úplně. Neříkám, že by se mi společné hospodaření s Honzou nelíbilo, ale nakonec jsem byla ráda, když už jsme byli zase všichni pohromadě bez blech, bez přebytečných jablek a s cestováním rozumnou rychlostí.
