Kulhavej ďábel

„Nechápu, proč se mnou nechce dobrovolně spát. Furt se na něco snaží vymlouvat, tvrdí, že nemůže, že na to nemá klid, je utahaná, jednou ji bolí hlava, podruhý záda, potřetí má menstruaci.“

„Dyť je to moje manželka, tak musí počítat s tím, že mám právo ji použít pokaždý, když to potřebuju. Může bejt přece ráda, že jsem jí udělal dítě, že jí dávám prachy na domácnost a umožním jí, aby měla komu vařit, prát, a tak dál. No ne, Michale, ty si to nemyslíš?“

Tyhle nesmysly egoisticky nadřazeného samce na mě toho večera vysypal Ivan u piva. Dávný spolužák, se kterým jsme před léty chodili na střední školu, pak se párkrát viděli na třídních srazech a teď se náhodou sčuchli v hospodě. Vracel jsem se ze šichty, měl jsem toho dost, tak jsem se cestou domů stavil na večeři a na jedno, abych si trochu srovnal myšlenky. Ivan se tam objevil zrovna, když jsem odkládal příbor, přihrnul se mi ke stolu, rozvalil se na židli a že jako musíme pokecat.

Žádnou velkou radost jsem z toho neměl, protože tohohle sobce jsem nikdy moc nemusel, ale bylo mi líto zdrhat od rozpitého půllitru a doma mě coby starého mládence stejně nikdo nečekal. Ta žena, na kterou tady Ivan kydal slovní hnůj, byla jeho manželka a zároveň naše bývalá společná spolužačka Monika. Hrozně milá holka, vždy vstřícná a kamarádská, se kterou jsem někdy ve druháku dokonce chvilku chodil. Tedy ne v pravém smyslu chodil, jen jsme spolu několikrát skočili do kina nebo tak, dali si pár pus před domem, ale to bylo asi tak všechno.

S Ivanem se dala Monika dohromady až těsně před maturitou, a to, že se vzali a měli spolu kluka, jsem se dozvěděl až na třídních srazech právě od něj. Monika se jich neúčastnila, a když jsme se ptali Ivana, proč ji nevzal sebou, pokaždé nám tvrdil, že ona nemá čas a že se jako ženská musí starat o domácnost. Štval nás, co si budeme povídat, tak jsme ho na pozdější srazy už ani nezvali, takže mi tím pádem oba sešli z očí.

„Seš blbej, dycky jsi byl blbej a já se divím, že ti ta holka už dávno neutekla,“ odseknul jsem Ivanovi dost zhurta na jeho otázku a zadoufal, že se naštve a vypadne. Jenomže jsem měl smůlu, on byl v tomhle vždycky splachovací, vůbec mě nevnímal a začal ty svoje scestné teorie rozvíjet dál.

Aby své divadýlko trochu zdramatizoval, tak nasadil ublížený tón: „No já nevím, Michale, já za to přece nemůžu. Než se kluk narodil, tak to bylo dobrý, Monika mi dělala první poslední jak v posteli, tak ve všem ostatním, ale mateřství ji úplně změnilo. Jako by mě přestala mát ráda, člověče, dovedeš si to vůbec představit?“

Vzdychnul si, napil se z půllitru, a pak přešel do útoku: „Ale já si to nenechám líbit, to si teda piš. Když uvaří něco, co mi nevoní, tak jí to hodím na hlavu nebo když nemám nachystaný oblečením tak ji sprdnu na tři doby. Když nechce šukat, tak si ji přidržím a trochu přitlačím, aby si to pamatovala pro příště. Ženský přece můžou dycky, tak...“

Bylo to silný kafe a já mu skočil do řeč: „Tohle už je na kriminál, ty debile. Nepřej si vědět, co by tam s tebou spolumuklové všechno udělali, až by přišli na to, žes tejral ženskou. Ještě mi řekni, že ji mlátíš a já už se postarám...“

Na to jsem se zvednul a šel zaplatit k výčepu. Cestou jsem ještě zaslechl Ivana, možná dostal trochu strach, tak couvnul: „No, že bych ji zrovna mlátil, to zas tak úplně ne. A ty běž do prdele, já si dám ještě pár piv.“

„Co teď?“ Položil jsem si otázku hned venku na ulici. Přece v tom tu holku nemůžu nechat a musím aspoň něco zkusit. Ze svojí profese jsem zvyklý bleskově se rozhodovat a řešit průšvihy okamžitě. Sáhnul jsem do kapsy pro mobil, našel číslo na Moniku, které jsem měl z doby, kdy organizátor srazů rozesílal kontakty na spolužáky, a zkusil jí zavolat dřív, než Ivan dorazí domů.

Číslo měla naštěstí pořád stejné a zvedla to. Ve stručnosti jsem jí převyprávěl náš rozhovor v hospodě a zeptal se, jestli nepotřebuje pomoct. Dlouho bylo ticho, už jsem si myslel, že to Monika položila. Pak se konečně ozvala uplakaným hlasem: „Michale, dík, seš hodnej. A jestli to s tou pomocí myslíš vážně, tak se u mě stav pozítří dopoledne, jestli můžeš. To bude Ivan jezdit a určitě nepřijde.“ S tím jsme se rozloučili, já byl rád, že mám ten den volno a nemusím si takhle narychlo přehazovat směnu.

***

Od mé srážky s Ivanem v hospodě a následného přesunu Moniky se synem ke mně uplynulo dalších několik let. Ta holka byla tehdy zoufalá a bála se od Ivana utéct, že by neměla kam jít a jak uživit sebe a kluka. Její rodiče žili za oceánem, kam se vystěhovali za svou první dcerou, a do azylu si netroufala. Tak to všechno snášela a ve skrytu duše doufala v zázrak, v to, že se její manžel snad někdy aspoň trochu změní.

Mně, starému mládenci vysvětlila, že tak to prostě u žen chodí, když se jim narodí dítě, automaticky a podvědomě ho postaví na první místo před jeho tátu. „Víš, Michale,“ dokládala svá slova, „já jsem ho s příchodem Lukáška nepřestala milovat, ale on to nedokázal pochopit tak, jak by to přijal každej normální mužskej. Začal na mě bejt kvůli tomu zlej, ale já držela a snažila se, co jsem mohla, abych to sobě a hlavně malýmu nedělala ještě horší. Držela do tý doby, než jsi přišel ty.“

Fakt je, že odchod Moniky od Ivana nebyl zrovna nejjednodušší. Napřed sbalila jen nejdůležitější věci, vzala kluka a já je natajňačku přestěhoval k sobě, když ten mizera nebyl doma. Jenomže on si to nechtěl nechat líbit, Monice se snažil vyhrožovat po telefonu, až si musela změnit číslo. Sice nevěděl, kde bydlíme, ale tak dlouho na mě číhal poblíž té hospody, kudy chodím domů, až mě vyhmátnul. Chtěl mi dát přes hubu, ale měl smůlu a odtáhnul s monclem na oku. Pak se mi ještě snažil volat, ale já mu pohrozil, že na něj podám žalobu za to za všechno, co léta prováděl Monice. Chtěl jsem to i udělat, ale ona sama mě přemluvila, abych to nechal plavat. Nevím, musela ho mít přes to přese všechno ještě nějakým způsobem trochu ráda.

Když jsme tohle všechno měli za sebou, tak se nám tak nějak samo od sebe a přirozeně podařilo navázat na to naše dávné chození z druhého ročníku střední školy. Já se rozhodnul, že Monice vynahradím všechno to zlo, kterého se na ní Ivan dopouštěl, budu se o ni starat a hýčkat ji jako v bavlnce.

Nu, nakonec mi to osud umožnil jen krátce, a potom donutil ji, aby to hýčkání a starání se praktikovala ona na mně. Byla to moje vina, na jednom výjezdu jsem podcenil situaci a vrátil se do hořícího baráku pro seniora, upoutaného na lůžko. Když jsem ho vynášel, spadnul na mě kus zdi a zavalil mě. Senior naštěstí vyvázl bez větší úhony, stačil se ho ujmout můj kolega, ale já to odnesl s rozdrceným kolenem, a s několika vnitřními zraněními.

Dlouho jsem byl v kómatu a asi jen moje podvědomí mě donutilo, abych to přežil. Dobře vědělo, že je tady na světě někdo, kdo mě potřebuje, miluje a pro koho stojí za to to nevzdávat. Nakonec jsem se z toho díky Monice a její obrovské péči dostal, a teď už zas můžu fungovat jakž takž normálně. Jen ve své profesi hasiče jsem se musel přesunout z terénu do kanceláře. 

A když se s Monikou pomilujeme, ona mi pak s rozzářenýma očima odpočívá schoulená v náručí a dobírá si mě: „Michale, jestli se to dneska podařilo, tak nejen já s Lukášem, ale i to úplně maličký bude mít za hlavu rodiny kulhavýho ďábla.“