Občas mě přepadne zvláštní touha, která mě nutí, abych své citové rozpoložení vyjádřil ve verších. To se pak neudržím a napíšu báseň. Tedy ne báseň, spíš takové neumělé veršování. Svůj výtvor vystavím na blog a hle, hned se dočkám komentářů typu „nerýmuje se to a ani to nemá pořádný rytmus“ nebo „slabá próza převlečená za báseň“ a podobně. Jindy chci potěšit svou mysl veršíky některého ze svých blogerských kolegů nebo kolegyň. Už mě ani nepřekvapí, když pod jejich básničkami mnohdy nacházím podobně přísně kritické poznámky, jako pod těmi svými.
Ano, ti kritikové mých nejen básnických výtvorů mají samozřejmě pravdu. Nejsem spisovatel, tím méně básník, ba ani redaktor nějakých novin nebo časopisu. Píšu čistě amatérsky, proto, abych vyjádřil své názory, postoje, abych se podělil s čtenáři o to, co si myslím, co cítím, jak vnímám svět kolem sebe. Snad se moc nemýlím, když se domnívám, že podobným způsobem vnímá své psaní i většina ostatních amatérských blogerů.
Těm, kteří hledají a nenacházejí v mých výtvorech patřičný rým a skvělý rytmus, případně hluboké myšlenky, bych rád poradil, aby si zafixovali jednoduchý vzoreček: Autor = Jan Pražák => Okamžitě přeskočit a v žádném případě nečíst. Sám to mám totiž postavené poněkud jinak. Pokud se autor drží základních pravidel slušnosti a nikoho hrubě neuráží a pokud se vyvaruje hrubých gramatických omylů, pak stačí málo. Přinesl-li jeho článek, ať už veršovaný nebo ne, alespoň jednomu čtenáři potěšení, pobavení, špetku duševního souznění nebo nějakou smysluplnou informaci, pak stálo za to ho psát.
